NFT není totiž totéž, co Bitcoin. Je to určitý majetek převedený do dat a navázaný na blockchain. Na rozdíl od Bitcoinu je však NFT nesměnitelný, nebo spíše nezastupitelný. Každý NFT je unikátní a má jinou hodnotu. Pro lepší představu: Digitální dílo Maestropiece, které ve formě NFT vytvořil satirik Tomáš Břínek alias TMBK pro McDonald´s, se vydražilo za 5,04 Etherea, tedy v přepočtu za 281.400 Kč. NFT zdrojového kódu World Wide Webu se v aukční síni Sotheby´s vydražil za 5,434.500 USD (cca 116 milionů Kč). 

Kde všude se tedy NFT používá? V herním průmyslu, při nákupu adicionelních herních předmětů, ve sběratelství, kdy lze koupit „tokenizovanou“ verzi nejrůznějších sběratelských předmětů – karet, známek, a v neposlední řadě i v umění, kde se digitální dílo přemění do formy tokenu a prodá se povětšinou v aukci. Zajímavé je, že poslední dobou dochází i k „tokenizování“ reálných aktiv, kde se pomocí tokenů může prodat například dům. Tento směr vývoje užití tokenů má však řadu úskalí, jako například to, co se stane, když je reálné aktivum zničeno. 

Z pohledu práva je pak oblast NFT zemí nepříliš zmapovanou. Ačkoliv první NFT spatřily světlo světa již v roce 2014, k jejich masivnímu nárůstu došlo v období posledních dvou let a právní řády jednotlivých zemí se s tímto faktem jaksi nestihly vypořádat. Jinými slovy, neexistuje specifická právní úprava vztahující se k NFT, a proto je třeba na její fungování aplikovat stávající zákony, které jsou však ne zcela kompatibilní se současnou realitou on-line světa. 

Pro své zamyšlení nechci komentovat celou právní podstatu NFT, kdy tato často bývá vykládána jako cenný papír, ale ráda bych se zaměřila na vztah NFT a autorských práv, což byla také první věc, která mě napadla při četbě článku o prvním tanečním NFT Natalie Osipove. Dochází spolu s NFT také k převodu autorských práv, nebo majitel získává jen určitá data? Podle všeho bude záležet na konkrétní smlouvě. Pokud tedy spolu s NFT dochází i k převodu autorských práv, je třeba brát mimo jiné do úvahy i existenci dvou zcela odlišných autorskoprávních systémů, a sice evropského a anglo-amerického. 

Evropský systém neumožnuje převod práv v „klasickém translativním smyslu slova“, a to z důvodu existence autorských osobnostních práv, která anglo-americký autorskoprávní systém nezná. Co se zde snažím naznačit, je komplikace, kterou s sebou přináší osobnostní, nebo také morální práva autora, která jsou dle Bernské úmluvy (mezinárodní úmluva z roku 1886, která ve svém článku 6bis garantuje občanům členských zemí osobnostní práva) nepřevoditelná a umělec se jich ani nesmí platně vzdát. Z tohoto důvodu lze v zemích evropské autorskoprávní doktríny pouze licencovat výkon majetkových práv umělce, zatímco osobnostní práva licencovat ani nijak převádět nelze. 

Řeším zde tedy otázku, zda je evropský autorskoprávní systém kompatibilní s koncepcí NFT, která předpokládá převod práv jako celku, který je v zásadě možný pouze v zemích anglo-amerického systému copyrightu, jenž je svou podstatou daleko pružnější a vstřícnější k obchodování s autorskými díly, neboť princip osobnostních autorských práv aplikuje pouze u některých děl a umožňuje umělcům se tohoto práva zcela vzdát (osobnostní práva byla do Federálního copyrightového zákona včleněna dodatkem s názvem Visual Artists Right Act (VARA) v roce 1990). Při užití uměleckých děl v podobě NFT je pak třeba v zásadě aplikovat právní normu toho státu, ve kterém dochází k užití konkrétního předmětu ochrany. Tedy při užití NFT v Evropě by bylo v principu třeba aplikovat osobnostní práva autora, z nichž nejdůležitější jsou právo osobovat si autorství (tedy být uváděn jako autor) a právo na to, aby dílo nebylo užito způsobem snižujícím jeho hodnotu. Možná by bylo dobré evropské kupující NFT v tomto ohledu edukovat a nenechat je nabýt pocitu, že jsou neomezenými „vlastníky autorských práv“. Vlastnictví jako takové se v tomto případě může vztahovat pouze k metadatům, nikoliv k právům autora.

Osobně jsem k masivnímu využití uměleckých děl s taneční tematikou v podobě NFT poměrně skeptická, a to nejen z důvodu výše uvedeného. Není to proto, že by taneční umění nemělo svou hodnotu ocenitelnou v penězích, právě naopak. Ale domnívám se, že fanoušci, kteří jsou schopni jej ocenit, budou preferovat tradičnější způsoby jeho konzumace. Návštěvu divadla, osobní setkání s umělcem… Tanec totiž, podle mého názoru, obsahuje mnoho komponentů, kterým digitalizace škodí. Unikátní nesměnitelný zážitek z tanečního představení nejlépe získáte v divadle. Nicméně je možné, že se hluboce mýlím, a že nadcházející století bude postupně zcela ve znamení přechodu do virtuálního světa. Stále však doufám, že ne. Bylo by to pro tanec škoda.