Performativní přednáška je sabotáž formy zevnitř. Nabízí myšlenku, že poznání není sterilní, ale tělesné. Že emoce jsou způsob, jak myslet. Nehraje si na neutralitu. Je to forma, která přiznává vlastní rámec – a tím ho zároveň rozkládá. Není to přednáška s „uměleckými vstupy“ ani divadlo s edukativním rámováním. Je to útvar, který vzniká mezi: mezi jazykem a tělem, mezi myšlenkou a akcí, mezi performerkou a divákem. V tom je radikální.
Ani divák nemá pevné místo, nemá zaručený odstup. Jako diváci si brzy uvědomíme, že se tahle přednáška netýká jen toho, co se děje na jevišti. Týká se i nás, mě – mé vlastní pozice, mé ochoty přistoupit na hru, mé potřeby se před ní schovat. Dramatický trojúhelník Stephena Karpmana (oběť, pronásledovatel, zachránce), který performerky tematizují, zde není jen teoretickým nástrojem – je pastí. Na podlaze je vyznačen výstražnou páskou, fyzicky omezuje pohyb. Ale ještě víc omezuje vnitřní prostor, kde si člověk chce říct: tohle se mě netýká. Zásadní otázka, která z téhle zkušenosti vychází, zní: proč jsme tak silně připoutaní ke vzdálenosti? K představě, že „my“ jsme pozorovatelé, že myšlení může být „čisté“, „nezúčastněné“? Performativní přednáška tuhle iluzi rozkládá. Mluví jazykem, který se láme. Hlasem, který se mění. Tělem, které odporuje řeči. Všechny jistoty mizí. A to je dobře.
Strachy tematizují strach – ne jako psychologický jev, ale jako společenskou sílu. Jako mechanismus, který strukturuje vztahy, určuje role, formuje očekávání. A to nejen v uměleckém školství nebo akademickém prostředí, odkud si performerky zjevně berou materiál. Týká se to všech mezilidských vztahů, ve kterých se přeskakuje mezi rolí zachránce, oběti a viníka klidně i během jediné situace. Stejně neúprosně ale tahle forma rozkolísává pozici diváka. Najednou už to není „oni tam a my tady“. Strach se stává hybnou silou situace a my v ní nejsme pozorovateli, ale spoluúčastníky. Vlastně nevím, kdy se to stalo – a právě to je symptomatické. Nejde o zvrat, ale o plíživé znejistění. A znejistění je podezřelé.
Představení jako Strachy umí odhalit i to, jak na ně reagujeme. I cynismus je obranná strategie, i tělo klame nebo zrazuje: umíme se navenek jevit jinak, než odpovídá našemu vnitřnímu prožívání. O tom vědí svoje v poslední době muži, kterým se tak dlouho říkalo, že kluci nepláčou, až je pobídka k tomu, aby se svých citů nebáli a nezdráhali se je projevovat, zastihla úplně bezbranné. Častou reakcí je, že se v takové emocionální schizofrenii zakopávají ještě hlouběji, což nejspíš souvisí se všeobecnou re-konzervativizací posledních let. Také jsem si vědom bezmoci jazyka a sahám k cynismu, když tomu soukromě říkám „emocionální trumpismus“.
