Performativní přednáška je sabotáž formy zevnitř. Nabízí myšlenku, že poznání není sterilní, ale tělesné. Že emoce jsou způsob, jak myslet. Nehraje si na neutralitu. Je to forma, která přiznává vlastní rámec – a tím ho zároveň rozkládá. Není to přednáška s „uměleckými vstupy“ ani divadlo s edukativním rámováním. Je to útvar, který vzniká mezi: mezi jazykem a tělem, mezi myšlenkou a akcí, mezi performerkou a divákem. V tom je radikální.
Ani divák nemá pevné místo, nemá zaručený odstup. Jako diváci si brzy uvědomíme, že se tahle přednáška netýká jen toho, co se děje na jevišti. Týká se i nás, mě – mé vlastní pozice, mé ochoty přistoupit na hru, mé potřeby se před ní schovat. Dramatický trojúhelník Stephena Karpmana (oběť, pronásledovatel, zachránce), který performerky tematizují, zde není jen teoretickým nástrojem – je pastí. Na podlaze je vyznačen výstražnou páskou, fyzicky omezuje pohyb. Ale ještě víc omezuje vnitřní prostor, kde si člověk chce říct: tohle se mě netýká. Zásadní otázka, která z téhle zkušenosti vychází, zní: proč jsme tak silně připoutaní ke vzdálenosti? K představě, že „my“ jsme pozorovatelé, že myšlení může být „čisté“, „nezúčastněné“? Performativní přednáška tuhle iluzi rozkládá. Mluví jazykem, který se láme. Hlasem, který se mění. Tělem, které odporuje řeči. Všechny jistoty mizí. A to je dobře.