Registrace

Performativní přednáška aneb Postavení mimo hru

Performativní přednáška Strachy začíná zdánlivě nevinně. Filosofka Alice Koubová stylizuje svůj vstup jako hostovskou přednášku či konferenční příspěvek, což zpočátku působí jako parodické zesměšňování akademických stereotypů, zvyklostí a pravidel, o nichž všichni tušíme, že jsou pošahané, ale hrajeme tu hru dál. Slyšíme dobře známý jazyk, který hraje na objektivitu, odbornost, distanci. Jenže tahle forma je návnada – a zároveň rozbuška. Jakmile se publikum „usadí“ v očekávatelném rámci, začne se všechno postupně rozpadat. Přednáška se proměňuje v dění a publikum je postupně konfrontováno s negací bezpečné vzdálenosti a dělicí čáry mezi představením a divákem (diváci jsou ostatně usazeni na jevišti). Dochází ke kritickému zhroucení objektivity a nepozorovaně vzniká metaúroveň, na níž se filosofka spolu s tanečnicí Miřenkou Čechovou za aktivní účasti publika snaží dobrat toho, jak fungují titulní strachy v situacích, kdy jsme donuceni hrát hru, jejíž pravidla určil někdo jiný.

Foto: Zuzana Lazarová.
Foto: Zuzana Lazarová.

Performativní přednáška je sabotáž formy zevnitř. Nabízí myšlenku, že poznání není sterilní, ale tělesné. Že emoce jsou způsob, jak myslet. Nehraje si na neutralitu. Je to forma, která přiznává vlastní rámec – a tím ho zároveň rozkládá. Není to přednáška s „uměleckými vstupy“ ani divadlo s edukativním rámováním. Je to útvar, který vzniká mezi: mezi jazykem a tělem, mezi myšlenkou a akcí, mezi performerkou a divákem. V tom je radikální.

Ani divák nemá pevné místo, nemá zaručený odstup. Jako diváci si brzy uvědomíme, že se tahle přednáška netýká jen toho, co se děje na jevišti. Týká se i nás, mě – mé vlastní pozice, mé ochoty přistoupit na hru, mé potřeby se před ní schovat. Dramatický trojúhelník Stephena Karpmana (oběť, pronásledovatel, zachránce), který performerky tematizují, zde není jen teoretickým nástrojem – je pastí. Na podlaze je vyznačen výstražnou páskou, fyzicky omezuje pohyb. Ale ještě víc omezuje vnitřní prostor, kde si člověk chce říct: tohle se mě netýká. Zásadní otázka, která z téhle zkušenosti vychází, zní: proč jsme tak silně připoutaní ke vzdálenosti? K představě, že „my“ jsme pozorovatelé, že myšlení může být „čisté“, „nezúčastněné“? Performativní přednáška tuhle iluzi rozkládá. Mluví jazykem, který se láme. Hlasem, který se mění. Tělem, které odporuje řeči. Všechny jistoty mizí. A to je dobře.

Zajímá vás celý článek?

Čtěte víc. Bez omezení. A na rok zdarma.

Zaregistrujte se a otevřete si dveře k prémiovému obsahu Tanečních aktualit:

  • rozhovory a medailonky
  • osobnosti české i světové scény
  • plné verze podcastů
  • zvýhodněná cena na Dance Context Journal

Stačí pár kliknutí a máte 365 dní čtení zdarma.

Registrujte se ještě dnes.*

Registrovat

Už máte registraci? Přihlaste se

*Od data registrace získáváte přístup k celému obsahu Taneční aktualit na 365 dní zdarma. Akce se vztahuje na registrace dokončené do 1. 9. 2025. Nezahrnuje obsah magazínu Dance Context Journal.