S Pražským improvizačním orchestrem v Ponci

„Mozaika výstupů tanečníků: trio, duet, sólo. Pět těl na jevišti v jednom shluku a poté se opět rozbíhajících prostorem. Ostře vymezený pohyb, bez váhání, motiv kroků na vysokých pološpičkách zarážených do země. Hledání vhodného prostoru až na zadní stěně, čekání, naslouchání, souznění, úleva v hladkém objetí. Zvuky linoucí se ze dvou stran, z mnoha nástrojů a několika hlasivek, vizuálně upozadění hudebníci posílající ke spolupráci s tancem svůj výrazný zvuk.“ Toto je moje slovní improvizace na improvizaci hudebně-taneční, která se udála v divadle Ponec.

5. 5. 2017 úhel pohledu

S Pražským improvizačním orchestrem v Ponci. Foto: archiv Ponec

Autor Jana Bitterová

Tanečníci Bára Látalová, Martina Hajdyla Lacová, Radim Klásek, Barbora Janáková a Jana Novorytová se vrhli do akce s Pražským improvizačním orchestrem doplněným hostem z Berlína, trumpetistkou Liz Allbee.

Představení mělo pevnou režii, choreografii i skladbu… Nic z toho však nebylo předem připraveno, všechny složky byly zkomponovány zrovna v té chvíli. Autorem byl moment večera, kterému performeři dokázali výtečně naslouchat.

Účinkující procházeli jednotlivými částmi, které jednoduchými pokyny určoval hudebník George Cremaschi, a tanečníci usazení v hledišti se postupně zvedali ke svým partům.

Nejednalo se o dílo šokující ani teatrální. Kladlo důraz na fyzickou přítomnost zvuků a těl, z jejíchž hlubin performeři čerpali, aby ji vytáhli až na povrch, do konečků prstů, zformovali do své akce a předložili divákům. Občas tak nekompromisně, až se v proudu pohybu ztrácel prostor pro divákovu imaginaci. Avšak povětšinou moudrý „choreograf“ nalezl balanc mezi zaneprázdněností pohybem a opětovným zklidněním, anebo vypíchl pohybový či zvukový motiv, který učinil dramaturgii díla jasnější a vykresloval charaktery jednotlivých umělců.

A jak by o večeru slovně zaimprovizovali samotní umělci? Poprosila jsem je o tři slova, která se jim při pomyšlení na událost vybaví:

„Barva – souhra – vnímání.
Jádro země – temnota – hlína/zlato.
Pulzování – propojení – patos.
Koncentrovaná energie.
Komorní formát.
Liz Allbee a její animalita.
Tělo jako nástroj – nástroj jako tělo.
Intenzivní hodinové setkání umělců, které zanechalo stopy v prostoru a v duších.
Harmonie – proud – jiskření.“

Souhlasím s nimi.

Psáno z představení 22. dubna 2017, divadlo Ponec.

Pražský improvizační orchestr

Choreografie: Bára Látalová, Martina Hajdyla Lacová, Radim Klásek, Barbora Janáková a Jana Novorytová
Hudba: Pražský improvizační orchestr (Liz Allbee – trumpeta, George Cremaschi – kontrabas, Ken Ganfield – elektronika, Veronika Hladká – housle, Václav Kalivoda – trombon, Michal Matejka – kytara, Lucie Páchová – hlas a objekty, Ivan Palacký – elektronika a hlas, Petr Vrba – trumpeta, Zdeněk Závodný – saxofon, Michal Zbořil – elektronika)