Lucie Dercsenyi. Foto: Michal Hančovský.
Jednotlivé VŠ jsou financovány ze státního rozpočtu i na základě počtu studentů, přitom ale platí, že i pro méně početné obory, má-li je škola udržet, je potřeba sehnat a zaplatit vyučujícího. Další důvod různého platového ohodnocení jsou už několik let zamrzlé koeficienty ekonomické náročnosti. Podle nich vedení univerzit přerozděluje získané finance od ministerstva školství svým fakultám. A do jaké míry je porcování přidělené státní subvence transparentní, se lze jen dohadovat.
Coby externí pedagožka taneční fakulty HAMU nevěřícně kroutím hlavou nejen nad svým ohodnocením, ale také nad tím, že mí kolegové, doktoři či profesoři v interním úvazku, pobírají žalostně nízké platy. Tento bídný stav na vysokoškolské půdě mají dle ministerstva školství na vině ti, kdo připustili, aby v daném oboru pracovalo více lidí. To tedy znamená, že když fakulta zajistí externího odborníka na specializované přednášky, dělá chybu?
Na druhou stranu, státní sektor zakládá fondy, které zajišťují velkorysé financování workshopů z domova i ze světa zvaných pedagogů. Pokud je chce univerzita získat, v praxi to znamená sepsání žádosti o grant. A „šťastlivec“, na něhož tato ducha povznášející činnost padne, po večerech, o víkendech a gratis vyplňuje, shání, volá, počítá.
Asi je mu dost smutno, když vidí, že v rámci štědře nastavené dotace se finance na adekvátní ohodnocení pozvaného pedagoga najdou. Sotva by se totiž někdo z ciziny trmácel vyučovat za necelé tři stovky na hodinu nebo místní expert za tuto sumu předával své vědomosti nad rámec svých pracovních závazků…
Tak se zdá, že státní systém je poněkud ucpaný, potřeboval by z gruntu vyčistit a možná by se pak více peněz na odměny akademických pracovníků v Česku našlo.
Josef Herman
Milé dámy,papír, net, podcast, blog a cokoli dalšího si vymyslíte, to jsou přece jen média sloužící komunikaci v té…
Přestat se zdržovat nesmysly aneb Co s kritikou v éře nových médií