Záhada dotačního hlavolamu

Jana Bohutínská.

Autor: Jana Bohutínská

Byly doby, kdy frustrovaná oborová komise rozhodovala o financování tance a pohybového divadla s budgetem čítajícím pouze několik málo milionů korun. Dnes je těch milionů skoro padesát! A tak mám před sebou tabulku výsledků, snažím se v ní nějak vyznat a vyčíst přístup hodnotitelek a hodnotitelů; mnozí z nich, vzhledem ke svému silnému oborovému angažmá, zřejmě strávili za dveřmi víc času, než je zdrávo.

Těší mě, že je mezi příjemci dotací docela dost mimopražských projektů. Snad ovšem bude v regionech také víc děl vznikat a nebudou se jen dovážet.

Pak jsou tu ale podivnosti, kterým nerozumím. Například: Jana Burkiewiczová si za svou skvělou uměleckou práci, již odvádí, vysloužila méně, než třeba roky tápající Pulsar, který v dotačním řízení hlavního města Prahy dokonce na peníze vůbec nedosáhl (ano, výběrové systémy, složení i názor komisí se liší). Mizernou podporu souboru Jany Burkiewiczové však osobně považuji za skandál. Česká taneční platforma si odnesla víc peněz, než lépe bodovaný mezinárodní festival cirkusu Cirkopolis (jejich rozpočet je, co do výše peněz, přibližně shodný). Smysl by to dávalo asi pouze tehdy, kdyby si místní umělkyně a umělci z platformy odnesli bohaté honoráře. Uvidíme. Divadlo Ponec, kde také nakonec vystoupí úctyhodný díl umělců samostatně žádajících o granty, získalo 75 % požadované částky, zatímco Cirqueon se stejným počtem bodů a rovněž „áčkovým“ rozpočtem (což znamená, že by měl být v pořádku a bez rozporů) jen 59 %. Jistě je v tom nějaká logika, která mi uniká. Byla bych proto zvědavá na bližší důvody rozhodnutí, které jsou zakódované v neveřejných předložených projektech a v diskusích komisařek a komisařů.

Hlavně si však při přemýšlení nad výsledky přeju, aby těch rozdělených skoro 50 milionů korun, na které to tanec a pohybové divadlo dotáhly, bylo na scéně konečně někde vidět a nesvedly se za neutuchajících stížností na podfinancování jen na zdražování a inflaci. Vzhledem k tomu, že jde o veřejné peníze, bych považovala za férové začít tím, že odmítneme stav, kdy lze marketingovým a piárovým umem zamlžit rozdíl mezi průměrem, prázdnotou a uměleckou kvalitou.