
„Dramatické příběhy, v nichž tragická pozemská láska zanikne smrtí a poté se obnoví v duchovním světě, byly v Petipově éře nesmírně oblíbené, protože odrážely ideál nedosažitelné lásky, která byla charakteristická pro období romantismu. Tyto příběhy byly také s oblibou zasazeny do dalekých, divákům málo známých zemí, protože jim dodávaly nádech exotičnosti a tajemnosti. Není pochyb o tom, že pro obecenstvo bylo zajímavější sledovat vážnou, i když eroticky laděnou inscenaci, v níž figurovaly indické chrámové tanečnice, než představení o západních jeptiškách. Kromě toho nedostatečné obecné vědomosti o těchto vzdálených kulturách umožňovaly tehdejším umělcům, aby vytvářeli díla v pohádkovém stylu bez toho, aby se obávali, že některé jejich stránky budou vyznívat jako absolutně nelogické. V tomto ohledu se stačí podívat na název baletu. Už samo slovo „bajadéra“ nemá nic společného s indickým pojmenováním, je to francouzský překlad a bylo použito jako název proto, že znělo romantičtěji, než originální indické „dévadási“. Když si to všechno uvědomíme, je zřejmé, že Bajadéra představovala dokonalý příběh pro toto období. Mladý válečník se zmítá mezi láskou k bajadéře (mladé dívce sloužící božstvům v chrámu) a povinností oženit se s dcerou mocného rádži. Poté, co rádža a jeho dcera zosnují pikle a nechají bajadéru zavraždit, všechny postihne zkáza, která pak umožní zamilovanému páru dostat se do duchovního světa, kde se znovu sejdou a znovu spojí.“ (Javier Torres) Zdroj: Balet ND