Nedožité devadesátiny Luboše Ogouna

Nedožité devadesátiny Luboše Ogouna

Nedožité devadesátiny Luboše Ogouna

Dnes si připomínáme 90 let od narození tanečníka a choreografa Luboše Ogouna, jedné ze zásadních osobností, které formovaly podobu tance v Československu 60. let. Narodil se v Praze 18. února 1924. Byl žákem Roberta Brauna a Heleny Štěpánové, ale zajímal se také o sport, vystudoval Ústav pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy (1948) a choreografie na katedře tance divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze (1953). Po osvobození v roce 1945 nastoupil jako tanečník do angažmá Národního divadla v Praze (Otrok v Šeherezádě, Zelenka ve Filosofské historii). V roce 1951 se stal vedoucím taneční složky a choreografem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (1951–53), odkud přešel jako choreograf do Armádní opery Praha (1953–55). Pedagogem a choreografem Národního divadla v Praze byl v sezóně 1956–57 (balety Plameny Paříže a Prométheus).
V letech 1957–61 se stal po Jiřím němečkovi šéfem baletu v Plzni. V tomto angažmá se jeho choreografický rukopis výrazně proměnil, uvedl v Plzni Rudý mák (1958), Popelku (1959), a především Baladu o námořníkovi (1961), kterou postavil ve stylu aktuálního poetického baletu. Klasickou taneční techniku, kterou vždy považoval podle svých slov za „uhelný pohybový základ“ doplňoval a dotvářel expresivními pohyby inspirovaným gymnastikou a akrobacií. V době plzeňského angažmá se aktivně podílel na tehdejším československém baletním dění, seminářích, festivalech a konferencích, k taneční problematice se jako reprezentant nové vlny choreografie šedesátých let vyslovoval i v tisku (jako jediný poukazoval na rozpor mezi snahou o moderní balet a ekonomickými ukazateli).
V letech 1961–64 se stal šéfem baletu Národního divadla v Brně, kde inscenoval své vrcholné choreografie (Leningradská symfonie, 1962; Hirošima, 1963; Taras Bulba, 1963; Svěcení jara, 1964). Brno opustil, aby spolu s Pavlem Šmokem a Vladimírem Vašutem založil a stal se šéfem (1964–68) souboru Studio Balet Praha – Balet Praha (Podivuhodný mandarín, 1964; Hirošima, 1964; Cena Serge Lifara v Paříži 1967).
Po čtyřech letech se vrátil do Brna, kde působil v různých funkcích (s výjimkou roku 1970, kdy byl uměleckým vedoucím Laterny magiky) až do roku 1991. Šéfem baletu Národního divadla Brno byl v letech 1968–70 (Don Juan Richarda Strausse, 1969). V souvislosti s normalizačními tendencemi po srpnové okupaci (1968) byl Ogoun přeřazen až do roku 1990 na místo choreografa a uplatňoval se i jako režisér v opeře, činohře a zpěvohře (Slzy nože Bohuslava Martinů, 1969; Kníže Igor Alexandra Borovina, 1973; Malý princ M. Háby 1979; z muzikálů Romance o lásce Miloše Štědrotě, 1974; Cyrano z předměstí Pavla Hammela a Mariána Vargy, 1978), pohybově spolupracoval na Muži z kraje La Mancha (Karlín 1967), West Side Story (Karlín 1970), Zbojníci a žandáři aneb Jánošík (Brno 1972), Kytice (Semafor 1972), Ze života hmyzu (NS Bratislava 1984). Z baletů nastudoval v tomto období Janáčkovo Concertino (1979), Šach králi (1980), Sen noci svatojanské (Brno 1984, Ostrava 1988, zfilmováno 1986), Paní mezi stíny (1987), Škrtiče (1990).
Po odchodu z divadla v devadesátých letech dál pracoval pohostinsky jako choreograf. Jako tanečník těžil ze své sportovní erudice a kariéry výkonného atleta a trenéra československého družstva gymnastek (byl trenérem Evy Bosákové). Ogounovu choreografickou osobnost charakterizuje taneční inscenátorská pohotovost, originalita, fantazie pohybových tvarů a dramatických zkratek, sepjatých dějových scén, náročných až artistních  i působivých duet. Byl autorem několika set choreografií v operách, operetách, muzikálech, činohrách, televizi, filmu, Laterně magice atd. Působil jako pedagog, mimo jiné externí profesor choreografie na katedře tance Vysoké školy múzických umení Bratislava 1986–90.
Získal i řadu ocenění, např. Prémii Českého literárního fondu (1991) za první uvedení baletu Bohuslava Martinů Škrtič a roku 1998 cenu Nadace Českého literárního fondu za celoživotní tvorbu, v roce 2002 mu udělil prezident Václav Havel cenu Za vynikající umělecké výsledky. Na počest jeho 80. narozenin věnovalo Národního divadlo v Praze jednu z repríz baletu Raymonda. Jeho druhá manželka Ludmila Ledecká byla dlouholetou přední balerínou brněnského divadla a byla ideální, tvárnou a přesvědčivou interpretkou Ogounova náročného choreografického stylu. Zdroj: Český hudební slovník osob a institucí

Témata článku

Tanec