Projekt JIGSAW: Fragments of Identity vznikal mimo jiné během tvůrčí rezidence v Praze a nyní se k českému publiku vrací v nové, mezinárodní podobě. Tvorba souboru Alquimia Escénica dlouhodobě vzniká na pomezí různých kulturních kontextů a propojuje osobní zkušenosti performerů s širšími společenskými tématy.
Omar Carrum přiváží do Prahy dvě inscenace, které s citlivostí a imaginací otevírají téma identity a paměti
Mexický choreograf Omar Carrum uvede v pražském prostoru Rock Café se souborem Alquimia Escénica dvě autorské inscenace fyzického divadla – JIGSAW: Fragments of Identity (20. dubna) a premiéru inscenace Luce Sfumata (11. května). Obě díla propojují současný tanec a fyzické divadlo v obrazech, které zkoumají identitu jako proměnlivý a nestabilní konstrukt a tělo jako prostor paměti.
Zdroj: Eliška Řezníčková
Inzerce
„Zajímá mě tělo jako místo, kde se paměť a rozhodnutí zapisují dřív, než jim dokážeme porozumět,“ říká choreograf Omar Carrum, jehož práce se pohybuje mezi současným tancem a fyzickým divadlem a je charakteristická silnou obrazivostí a důrazem na vnitřní prožitek.
JIGSAW: Fragments of Identity rozkládá identitu jedné ženy do několika paralelních existencí. Tři performerky - Angélica Acuña, Natalia Barragán a Ivana Pacheco - vytvářejí fragmentovaný portrét postavy, jejíž mysl se proměňuje v prostor, kde se čas bortí a vzpomínky se neustále přepisují. Jediný osudový moment, který může být čten jako zločin i sebevražda, se rozštěpí do různých verzí reality.
Inscenace pracuje s obrazy situací, které divák důvěrně zná, výslech, terapeutické sezení nebo porodní sál. Tyto rámce však postupně ztrácejí svou stabilitu a odhalují spíše vnitřní svět postavy než objektivní realitu. Identita se zde skládá a rozpadá jako puzzle, které nikdy nelze definitivně dokončit.
Druhá inscenace, Luce Sfumata, přináší intimnější pohled na téma paměti a identity skrze osobní příběh. Na scéně vystupují Angélica Acuña a Omar Carrum v poetickém fyzickém divadle, které propojuje humor, něhu i melancholii. Postava Francescy zve diváky ke sdílení rodinných receptů zděděných po babičce. Toto setkání se však postupně proměňuje v mnohovrstevnatou osobní zpověď.
Každodenní rituály jako vaření, oblékání či drobná gesta se zde stávají nositeli vzpomínek a významů. Postava tajemného kuchaře funguje jako průvodce i svědek a otevírá prostor mezi realitou a vnitřním světem. Tělo se stává místem, kde se minulost a přítomnost prolínají a kde se identita neustále znovu utváří.
Obě inscenace spojuje důraz na tělesnost, obraz a vnitřní prožitek. Carrumova tvorba nepracuje s jednoznačnými odpověďmi, ale otevírá otázky, které zůstávají: kolik verzí sebe sama v sobě neseme a zda je vůbec možné dospět k jediné pravdě.