Pocta Zoře Šemberové a jediné uvedení scénického zpracování Otvírání studánek Bohuslava Martinů - soubory baletu ND a Laterny magiky zvou v neděli na matiné
Inzerce
Součástí slavnostního setkání bude i odhalení busty Zory Šemberové ve foyer Národního divadla. Bronzový artefakt vytvořila akad. sochařka Olga Vohnoutová (1967), která toto dílo darovala Národnímu divadlu v roce 1993. Zora Šemberová tak vstoupí do pomyslné síně slávy jako první žena - vedle svých kolegů z oboru: Augustina Bergera, Joe Jenčíka a Saši Machova.
Otvírání studánek je jedním z nejstarších a nejvíce ceněných krátkometrážních kusů z repertoáru Laterny magiky, scénické zpracování kantáty Bohuslava Martinů, které mělo být součástí programu v roce 1960. Režisérem tehdejšího nastudování byl Alfréd Radok, scénáristou Miloš Forman, choreografkou Zora Šemberová. Otvírání studánek bylo nastudováno jako součást zájezdového programu, dílo ale neprošlo závěrečným schvalováním, protože bylo málo tendenční, příliš lyrické a poetické, nadto Bohuslav Martinů, který zemřel v roce 1959 v Basileji, nebyl režimem přijímán. V roce 1966 bylo Otvírání studánek obnoveno v rámci programu s názvem Variace 66, v původní podobě. Vrátil se i Alfréd Radok, který musel divadlo spolu s jinými pracovníky opustit právě kvůli této choreografii. Později napsal: „Ve spolupráci se scénáristou Milošem Formanem, kameramanem Jaroslavem Kučerou a v choreografii Zory Šemberové jsme našli obsah inscenace, který je možno vyjádřit symbolem: život člověka neexistuje sám o sobě. Je součástí celku, jako jsou kapky vody součástí studánky. Smysl života je v jeho čistotě. Pak se v něm zrcadlí celá krása vesmíru.“ V programu Variací zůstaly „Studánky“ dva roky, Alfréd Radok emigroval v roce 1968 krátce po intervenci sovětských vojsk a jeho práce se znovu ocitly v klatbě.
V roce 2003 Laterna magika zrekonstruovala Otvírání studánek znovu pro Společnost Bohuslava Martinů. Práce probíhala za účasti všech bývalých členů souboru a za přítomnosti Zory Šemberové, o rekonstrukci a o pohnuté historii samotné inscenace natočila tehdy Česká televize dokumentární film. Natáčel režisér Petr Kaňka a tehdy vysvětloval svou vizi: „Pro můj dokumentární film se staly Studánky obrazem domova, který se zjevil, až když byl domov Bohuslavu Martinů nedostupný. Po něm se stal ovšem nedostupným také pro další tvůrce Alfréda Radoka, Zoru Šemberovou, Miloše Formana. Proto je jedním z hlavních témat dokumentu o rekonstrukci Studánek téma domova. Kladl jsem sám sobě otázky, které bych rád přenesl na diváka dokumentu: „Jaká to byla doba, kdy Studánky vznikaly v Laterně magice? Můžeme dnes vůbec objasnit, jak potlačování identity národa, vštěpování pokřivené estetiky a nepravdivého výkladu dějin poznamenalo osudy lidí? Jaký byl pocit domova v 60. letech a jaký je dnes?“
Na repertoár se Otvírání studánek trvale nevrátilo, protože program Laterny magiky se skládal pouze z celovečerních inscenací. Teď se znovu objeví po deseti letech, ale půjde opět o jednorázové uvedení. Nad provedením má supervizi bývala tanečnice Laterny magiky Jana Andrsová, která tančila se souborem v letech 1959-78. Diváci se mohou těšit na původní choreografii i projekci.
Kdo se chce podívat, jak vypadá dnes jedna z nejproslulejších prací Alfréda Radoka, která ve své době zamíchala osudy tolika jeho spolupracovníků, má jedinečnou a jedinou šanci 10. března. Vzpomínkový program k památce Zory Šemberové začíná v 15 hodin a vstup je volný. Laterna magika se v roce 2010 vrátila do svazku s Národním divadlem a od 1. 1. 2012 je trvalou součástí Nové scény Národního divadla. Cílem je tvůrčí oživení Laterny magiky a také větší zacílení její tvorby na českého diváka. První inscenací realizovanou po spojení Laterny magiky a Nové scény bylo rodinné představení Vidím nevidím. Na 21. března 2013 se chystá premiéra dalšího projektu, kterým jsou Antikódy, tanečně-multimediální inscenace inspirovaná stejnojmennou básnickou sbírkou Václava Havla. Na inscenaci se podílí pod vedením režiséra Braňo Mazúcha choreografka Věra Ondrašíková, hudební skladatel Michal Nejtek, multimediální umělec Dan Gregor nebo zvukový designér Stanislav Abrahám.
ZORA ŠEMBEROVÁ zemřela ve věku nedožitých 100 let 9. října loňského roku. Tato významná česká tanečnice, choreografka a pedagožka vešla do baletní světové historie jako první Julie v rámci světové premiéry slavného Prokofjevova baletu Romeo a Julie v choreografii I. V. Psoty (30. prosince 1938) v brněnském divadle.Pohled na taneční umění, který jsem získala během nedávných studií u Rosalie Chladek v Laxenburgu, změnil v podstatě můj přístup k tvoření rolí. Proto jsem si dodala odvahy a zašla za Ivem Váňou Psotou, abych ho poprosila o dovolení tančit Julii bez špiček, a tak mi umožnit pravdivěji vyjádřit její charakter… (Z. Šemberová)
Byla výjimečnou umělkyní - zvídavou, experimentující, hledající. Kromě neobyčejného přínosu divadlu - patřila bezesporu k nejvýznamnějším interpretačním osobnostem českého tanečního umění své doby, jako velká umělkyně, ale i pozorná a inspirující pedagožka ovlivnila významným způsobem tvorbu a umělecké směřování dalších osobností (J. Kyliána, P. Šmoka, L. Fialku, V. Harapese).
Už poněkolikáté se zmiňuji o jejím nekompromisním a nesmlouvavém postoji k uměleckým otázkám (nechci zde tvrdit, že měla vždycky pravdu), ale důležité je, že její postoj nikdy nesloužil jejím osobním ambicím nebo záměrům, ale že byl vždy zapojen do služeb umění a lidské kultury. (Jiří Kylián)
Své zkušenosti získala u pedagogů J. Hladíka, T. Pavlovské, O. Preobraženské, B. d´Alessandri-Valdine, T. Gzovské, R. Chladek, H. Vojáčkové či M. Marceaua a E. Jaroszewiczové.
Její sólová taneční kariéra byla spjata s Národním divadlem v Brně (1922–1928, 1932–1941) i v Praze (1928–1930, 1943–1959), s pražským Novým německým divadlem (1942–1943) nebo s pařížským Gaumont Palace (1931–1932). V letech 1946–1968 působila jako pedagožka na pražské Taneční konzervatoři.
Udělals to dobře, ale mne to nepřesvědčilo… (Zora Šemberová)
Zora Šemberová ztvárnila řadu jevištních postav, do kterých vložila hluboký prožitek a silný emociální náboj. Jmenujme například Kalliopé v Apollón musagète, Krasavici v Marnotratném synovi, Mariken v opeře Hry o Marii, Tao-Choa v Rudém máku, Smrt v Signorině Gioventù, Mlynářku v Třírohém klobouku, Zobeidu v Šeherezádě, Zošu v Cagliostrovi ve Varšavě, Rosavu ve Švandovi dudákovi ad. Jednou z nejvýznamnějších byla hlavní role ve Vostřákově Viktorce (30. června 1950).
„Přece nechcete, abych vám ukázal své pacienty“, řekl docent Prokop. „To neudělám“. Rychle jsem ho ubezpečovala, že nechceme vidět nikoho…, ale že chceme vědět. Určitě nebylo mým úmyslem nemocného mechanicky imitovat. … Jedno jsme cítila naprosto jasně: musím vědět, jaká že to byla nemoc, kterou byla Viktorka postižena, a jak ovlivňuje její chování, pohyby a proč. (Zora Šemberová)Vždycky velice lituji, když je naše republika ochuzena o cenné umělecké osobnosti, konstatovala velice pravdivě ve svých vzpomínkách Zora Šemberová. Bohužel tato „tradice“ provází naši kulturu od nepaměti - počínaje 2. světovou válkou i emigrací spojenou s komunistickým režimem (jisté paralely jsou patrné i dnes, i když ze zcela jiných důvodů). Také pro Zoru Šemberovou nebyl návrat do vlasti po roce 1968 možný. Nejprve vyučovala v Kambodži a poté natrvalo v Austrálii na Flanders University v Adelaide. V roce 1975 založila a vedla pantomimický soubor Australian Mime Theatre.
Během svého života získala řadu ocenění, např. v roce 1999 jí byla udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství, v roce 2005 cena Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí, ocenění Významná česká žena v zahraničí roku 2007 a v roce 2008 Cenu ministerstva kultury Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury. Výňatky přetisknuty z knihy Zora Šemberová - Na šťastné planetě, kterou vydalo Národní divadlo v roce 2008. Knihu lze koupit za 100,- Kč v pokladnách ND a v rámci matiné ve vstupním foyeru.