Popelka na scéně Národního divadla
Na scénu Národního divadla se vrací Prokofjevův balet Popelka, tentokrát v originální verzi Jean-Christopha Maillota, uměleckého ředitele souboru Les Ballets de Monte-Carlo. Premiéra se koná dnes. Inscenace se odklání od tradičního pojetí pohádkového baletu, ale nemá v úmyslu kouzlo příběhu negovat, jen jej přiblížit jinou optikou. „Inscenace pohádkového příběhu o Popelce je velmi pozoruhodná. Od prvního okamžiku si díky výrazné vizuální složce představení uvědomíme více či méně patrný rozdíl mezi „východním“ a „západním“ tvůrčím přístupem ke známým pohádkovým předlohám. Na východě Evropy převažuje sentimentální vztah k verzím, které nás v patřičné minulosti nejvýrazněji zasáhly, a proto si je s oblibou a téměř donekonečna „přehráváme“ jako „zlatý fond“. Oproti tomu přichází západ Evropy většinou se stále novými variantami známých baletů. Tento přístup svědčí nejen o tvůrčích invencích inscenátorů, ale dokládá také rozpoložení nás, diváků,“ vysvětluje dramaturg baletu ND Václav Janeček.Jean-Christophe Maillot se vyznačuje stylem založeným na vytříbeném, především výtvarném pojetí svých baletů. Virtuózní klasickou taneční techniku představuje v nových variantách pohybových a prostorových struktur. Tato estetika je prodchnuta zvláštní krásou moderního designu a prostupuje vždy všechny složky jeho inscenací – hudební, výtvarnou, režijní i choreografickou. Právě tím se blíží odkazu Ruských baletů, k jejichž historii se Maillotův soubor hlásí a odkazuje.
V duchu tvůrčí energie se zdá hlavním námětem Maillotovy Popelky Vzpomínka: na Popelčinu matku, na šťastnější život, na ples… „Popelka není jen pohádková postava, je to také živá bytost, která cítí a žije a jejíž osud nás dojímá,“ řekl kdysi Sergej Prokofjev. Podle tohoto humánního pohledu představuje Jean-Christophe Maillot Popelku nejen jako utlačovanou dívku, čistou a zádumčivou postavu, ale také jako zamilovanou a šťastnou bytost. Původní dramatické situace slavného pohádkového příběhu jsou opřené o kontrast mezi půvabnou a snivou Popelkou a její zlou macechou se ctižádostivými a panovačnými sestrami. Napětí a zlobu, jak to v pohádkách bývá, nakonec překoná přesvědčivá láska čistých srdcí. Maillot ve své inscenaci odkrývá další úhly pohledu, nové charaktery a stylizaci. Vedena vzpomínkou na svou matku se Popelka vydává na svou vlastní cestu a s důmyslnou přitažlivostí hledá uprostřed nestřídmého dvora uznání a lásku. Zdroj: ND
Foto: Pavel Hejný
Filip
Skvelá odborná recenze! Gratuluji!Puppet, Dos soles solos – Dvojitá sázka na jistotu?