Poslední představení Merce Cunningham Dance Company

Merce Cunningham Dance Company se 31. prosince 2011 naposledy představí veřejnosti. Závěrečné vystoupení v rámci dvouletého turné Legacy Tour se uskuteční v New Yorku, poté bude soubor oficiálně rozpuštěn. Turné začalo v únoru 2010 a soubor v jeho průběhu uváděl 18 choreografií vybraných napříč tvorbou jeho zakladatele. Některé z prací Merce Cunninghama se objevují a také budou dále objevovat na repertoáru jiných tanečních skupin, většina pak zůstane zachována v digitalizovaném archivu, který bude spravovat Merce Cunningham Trust. O rozpuštění skupiny rozhodl sám choreograf krátce před svou smrtí v roce 2009. Osud Merce Cunningham Dance Company je tak příkladem radikálního řešení jednoho z dilemat moderní choreografie, totiž jakým způsobem může existovat soubor založený a vedený legendou, když jeho zakladatel odchází. Tato otázka se dotýká celé jedné generace, převážně poválečné moderny zpravidla americké provenience, generace choreografů-pedagogů, kteří si vytvořili svůj charakteristický styl a vypracovali jej s vlastním uměleckým souborem.
Soubory José Limóna a Marthy Graham pokračovaly dál v oprašování dnes už legendárních kusů svého repertoáru a uvádění kusů nových, které v lepším případě alespoň vhodně doplňují repertoár jejich zakladatelů. Současně s tím se snaží přilákat publikum, které je příliš mladé na to, aby si mohlo tyto legendární osobnosti vůbec pamatovat. Práce Alwina Nikolaise našly své místo na programu Ririe-Woodbury Dance Company v Salt Lake City jako jakýsi samostatný doplněk současného repertoáru této organizace. New York City Ballet byl vždy do určité míry repertoárovým souborem, ačkoli v něm převažovaly práce Georgie Balanchina. NYCB je velká organizace těšící se značné podpoře a může si dovolit oslovovat talentované choreografy, kteří pracují s klasickým slovníkem. Vedle toho však musí také přicházet i s mediálně vděčnými projekty (nejnovějším příkladem může být Ocean Kingdom Petera Martinse na vůbec první baletní hudbu od Sira Paula McCartneyho, uvedená 22. září tohoto roku).
Není překvapením, že si Merce Cunningham nedovedl představit budoucnost svého souboru takovou, kdy ji už nebude moci ovlivňovat. Po umělecké stránce prý vždy působil dojmem, že uvažuje v přítomném čase, že žije v přítomném okamžiku. Stejně jako filozof Hérakleitos věřil, že nelze vstoupit do stejné řeky dvakrát. Spolu se svým dlouholetým hudebním spolupracovníkem a životním partnerem Johnem Cagem experimentoval s principem nahodilosti v kompozici a do té doby nevídaným prolínáním tance, hudby a výpravy ve svých představeních. Chtěl, aby se tanec projevoval sám za sebe nebo znamenal, cokoliv od něj divák bude požadovat. Dovedl být také svým způsobem úchvatně tajemný, jednou například napsal, že „tělo vrhající se do prostoru není ideou lidské svobody, ale tělem vrhajícím se do prostoru. A tato akce sama ... je lidskou svobodou“. O kulminačních bodech v choreografii mluvil jako o „výsadních okamžicích“ a snažil se jim za každých okolností vyhnout.
V prosinci tak končí ojedinělý projekt The Legacy Plan, jehož byl Merce Cunningham ještě duchovním otcem. Jeho součástí bylo nejen dvouleté pečlivě připravené turné, ale zároveň také vznik archivu a dokončení transformace celé organizace, která dříve nesla název Cunningham Dance Foundation. Jednou z důležitých aktivit, které plán zahrnul, bylo také zajištění existenčních podmínek tanečníkům i ostatním pracovníkům souboru, než naleznou nová angažmá. Zdroj: www.villagevoice.com, www.merce.org