Pražský komorní balet uvede choreografii Nevyřčené ticho

Pražský komorní balet uvede choreografii Nevyřčené ticho

Pražský komorní balet uvede choreografii Nevyřčené ticho

Tanečníci Pražského komorního baletu studují choreografii Tomáše Rychetského Nevyřčené ticho (Unspoken Silence) na hudbu Leoše Janáčka. Spolu s touto choreografií, která je na repertoáru PKB novinkou, bude uvedena repríza úspěšného díla Hany Turečkové Mono No Aware (On the Edge of Beauty), a to v úterý 13. března ve 20 hodin v Divadle Ponec.
Nevyřčené ticho dozná pro verzi PKB drobných úprav. Tomáš Rychetský choreografii původně vytvořil v roce 2007 v rámci premiéry baletu Národního divadla Česká baletní symfonie. Autorem scény je Milan Cais, kostýmy navrhl Roman Šolc a hudební spolupráce se ujal Ondřej Urban. Inspirace klavírní sonátou Z ulice na motivy studentské tragédie z roku 1905 vedla k vytvoření intimní niterné miniatury pro jednoho muže a tři ženy. Prvotní inspirací a mottem choreografie se staly texty písní z alba Playing the Angel anglické hudební skupiny Depeche Mode (autor textů Martin L. Gore): „Andělé se stříbrnými křídly by neměli poznat bolest, kdybych jen mohl trpět za Tebe. Jestli Bůh určil, že pouze On může porozumět, doufám, že to jsou Tvé oči, kterými hledí.“
Druhou část večera otevře choreografie Mono No Aware (Na hranici krásy) čerpající z japonské zenové filozofie a tanečního stylu butó, jejíž premiéru uvedl Pražský komorní balet 11. prosince 2011 na Nové scéně Národního divadla. Hana Turečková k hudební spolupráci přizvala Štěpána Polanského, k vytvoření scénografie a light designu oslovila renomovaného německého umělce Marcuse Selga a návrh kostýmů byl realizován ve spolupráci s Ateliérem LaFormela. Název této choreografie je odvozen od termínu „mono no aware“, který se objevuje v japonské literatuře a lze ho volně přeložit jako autentický povzdech bytosti. Jedná se o schopnost velké citlivosti, o uvědomění si krásy a pomíjivosti estetického předmětu nebo bytosti, jejíž ztělesněním je v Japonské tradici například krátké trvání sakurového květu. Je to jakýsi „výkřik duše“, vyřčení úžasu nad pomíjivou křehkostí nádherných lidských snů, ale i nad prchavostí, bolestí, stárnutím a často zvrhlou, neodbytnou žádostivostí, i nad všudypřítomným zánikem a rozkladem. Hana Turečková k choreografii uvádí: „Troufám si říct, že pocity marnosti, neuchopitelnosti, zároveň krásy a jedinečnosti provází lidstvo od jeho počátků, od chvíle, kdy si člověk dokázal krásu uvědomit a procítit a kdy poprvé zakusil bolest z její ztráty a prchavosti… Svůj projekt vnímám především jako smělý pokus o zachycení těchto pocitů pohybem, tancem, gestem, výrazem, prožitkem... Velkou inspirací a podnětem k jeho vytvoření pro mě bylo osobní setkání s Markusem Selgem, stejně jako účast na tanečním workshopu stylu butó s geniální japonskou butó tanečnicí Sumako Koseki. Její výklad, pojetí a ztvárnění krásy byl pro mě nevšedním zážitek a podnětem k rozvíjení jejích i mých vlastních myšlenek a pocitů.…“ Choreografie Mono no Avare bude v Ponci uvedena také 5. března ve společném večeru s taneční groteskou Princezna Palo Kršiaka. Zdroj: Pražský komorní balet Foto: Pavel Hejný

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: