V roce 1944 začínal jako elév ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde byl v celoživotním angažmá s výjimkou sezóny 1950/51, kdy působil jako sólista v Brně. Zajko byl tanečníkem s širokým pohybovým a hereckým rejstříkem a také výraznou choreografickou osobností slovenského baletu. Mezi jeho role patřil například Princ v Labutím jezeře, Václav v Bachčisarajské fontáně, Romeo v Romeovi a Julii či Albert v Giselle. Jednou z nejvýraznějších postav mimo obor danseur noble, kterou ztvárnil, byl Li Šan Fu v Rudém máku (1954).
Od roku 1956 se věnoval i choreografii a nastudoval díla zejména ve Slovenském národním divadle: Z pohádky do pohádky (1956, 1970), Giselle (1956, 1966, 1973, 1975), Ples kadetů (Banská Bystrica 1969, 1981 a 1983; Bratislava 1981), Gajané (1957), Laurencie (1959), Třírohý klobouk a Šeherezáda (1959), Rytířská balada (1960, 1975 televizní adaptace), Pohádka o Honzovi (1960), Dafnis a Chloe (1961), Francesca da Rimini (1963), Legenda o lásce (1963, 1983), Podivuhodný mandarín (1961), Karneval (1963), Raymonda (1965), Spící krasavice (1968), Karneval (Banská Bystrica 1963 a 1969, Košice 1970), Bachčisarajská fontána (1973), Doktor Bolíto (1975, Banská Bystrica 1982), Popelka (1978), Coppélia (1980), Broučci (1980), Carmen (Banská Bystrica 1983).
Labutí jezero (1953) Jozef Zajko (Princ). Foto Gejza Podhorský.
Na jeviště českých divadel přenesl klasickou verzi Marné opatrnosti L. Hérolda/J. Lanchberyho (Brno 1978, Ostrava 1985), ze které čerpal ve svých nastudováních například Jiří Kyselák. V Ostravě inscenoval Giselle (1975, obnoveno 1984) a Doktora Bolíto (1989), v Brně spolupracoval na večeru Baletní ornamenty (1980). Zajko vychoval a ovlivnil řadu tanečníků a choreografů v Čechách i na Slovensku. Zasloužilým umělcem se stal v roce 1966. Jozef Zajko zemřel 13. března 1991 v Bratislavě.
Zdroje:
HOLEŇOVÁ, Jana, ed. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001. ISBN 80-7008-112-0.
https://snd.sk/profil/2469/jozef-zajko
Roman Zotov-Mikshin
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr