Společný projekt Divadla Archa a pekingského Living Dance Studia

12. 1. 2017 zprávy

Divadlo Archa uvede jako první premiéru letošního roku inscenaci Obyčejní lidé ve dnech 22. a 23. ledna 2017. Ta vzniká jako společný projekt Divadla Archa a nezávislého divadla Living Dance Studio v Pekingu. Living Dance Studio funguje bez jakékoli podpory státu a prosazuje principy svobodného divadla v nelehké politické situaci. Inscenace v režii Jany Svobodové a čínské tanečnice a choreografky Wen Hui kombinuje principy dokumentárního divadla a tance. Na pozadí událostí moderních dějin obou zemí přináší autentické životními příběhy jejich obyvatel. Premiérová představení se budou konat v Praze, následně 27. a 28. ledna 2017 v Drážďanech a v divadle Husa na provázku v Brně 30. ledna 2017.

„V době, kdy se u nás prosazuje obraz Číny jako bohatého zachránce naší ekonomiky, kdy je vedení našeho státu ochotno při státní návštěvě ověsit Prahu čínskými vlajkami a hrát komedii s hesly, praporky a mávátky, se ptáme: Jací lidé skutečně v Číně žijí? Co s nimi máme společného?“ říká o východiscích tohoto představení ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab.
Inscenace porovnává reálné životní příběhy lidí v obou zemích. Jsou to příběhy plné tragických událostí, stejně jako velkých nadějí a falešných očekávání. Česko - čínský tvůrčí tým vycházel z časové osy, která sleduje důležité mezníky v historii obou zemí. „Globální historii protínají příběhy jednotlivců, někdy velmi bolestivé jindy úžasné nebo humorné. Rok 1989 byl důležitý pro obě země. Je obecně známo, že pro každou z nich v jiném smyslu. Osobní příběhy, které se ke každému roku váží, vytvářejí zcela nový rozměr, hloubku, odhalují tajemství, která by jinak zůstala skrytá,“ říká režisérka Jana Svobodová. Vedle sebe se tak objeví třiasedmdesátiletý český dělník Vladimír, profesionální tanečnice ze Šanghaje, či dívka z vesnice v čínských horách bez formálního vzdělání. Na scéně je celkem devět účinkujících. Nedílnou součástí představení je živý interaktivní video design, světelný design a hudba, jejichž tvůrci ovládají všechny divadelní technologie přímo před očima diváků.
Celý tým pod vedením Jany Svobodové a Wen Hui připravoval inscenaci v postupných krocích více než rok a půl. „Ani jedna z nás nedělá umění pro umění, divadlo pro divadlo. Obě máme silný důvod, který jsme již zmínily. Naši spolupracovníky chápeme jako osobnosti, které také mají svůj důvod podílet se na vzniku představení. Nikdo z nich nevytváří postavu, nehraje roli. Jsou stále na jevišti sami sebou. Každý z nás přináší svůj pravdivý příběh a společně ho zpracováváme tak, aby ve finálním scénickém tvaru oslovil diváky. Nezajímá nás dělat krásné divadlo s ladnými pohyby, soustředíme se na společnost, historii, sociální otázky a společenské jevy“, shrnuje režijní přístup Wen Hui.

Některé osobní příběhy tvůrců představení:
Vladimír žije v malém městě nedaleko Prahy. Je mu 73 let. Celý svůj život pracoval jako soustružník a nástrojař. V mládí byl jedním z nejlepších tanečníků rokenrolu v Praze. Každou sobotu večer byl králem tanečních zábav na Václavském náměstí. Tancoval extravagantní „kapitalistický“ tanec, dokud někdo nezavolal příslušníky SNB, kteří jej vyvedli ven. Sobotu co v sobotu se opakoval stejný příběh. Nic nemohlo potlačit jeho touhu po svobodném tanci.

Wen se narodila v 60. letech, je tanečnicí a choreografkou. Žije v Pekingu. Po studiích na divadelní akademii se měla stát primabalerínou propagandistického baletu. Mládí prožila v době studentských protestů a velkých nadějí, které se nenaplnily. Tehdy si zachránila život, ale traumatu se dodnes nemůže zbavit. V devadesátých letech založila první nezávislý taneční soubor v Číně Living Dance Studio.

Tak je jedním z nejlepších čínských rockových kytaristů. Studoval hudbu, ale hra na elektrickou kytaru se v Číně na konzervatoři neučí. Učil se tedy hrát podle internetu, sledoval lekce na Googlu a sóla slavných kytaristů na YouTube. To už dnes není možné. YouTube a Google jsou v Číně zablokovány.

Skupina Living Dance Studio je mezinárodně uznávaná a hodně cestuje. Odtud pramení její příjmy, protože doma v Číně nemá žádnou finanční podporu a je trpěna jako polosoukromá, uzavřená činnost (nevybírá například vstupné). Jejich scénický styl zahrnuje tanec, filmový dokument, slovo a vyplývá z jejich tematického zájmu: být zprávou o traumatizující historii Číny, jak dopadala na každodenní, konkrétní životy obyčejných lidí. V jejich scénických obrazech jde o paměť těl, o emocionální paměť, do níž se vryly politické zvraty Číny od 50. let minulého století. Choreografka Wen Hui vytvořila Report on Giving Birth (1999), Report on Body (2002) či sérii Memory (2008, 2009, 2010), kam se řadí i představení uvedená před dvěma lety v Arše v rámci festivalu Akcent Memory II: Hladomor (2011) a Naslouchání příběhům mé třetí babičky (2012). V roce 2015 byly její instalované choreografie Tanec s třetí babičkou a Tanec s námezdními farmáři uvedeny na Bienále v Benátkách. Její nejnovější choreografie Red (2016) popisuje techniky propagandistického tance v době kulturní revoluce. Living Dance Studio do nedávna sídlilo na předměstí Pekingu v komplexu, který byl navržen známým - a pro čínský režim problematickým - výtvarníkem a architektem Aj Wej-wejem. Před dvěma lety se museli vystěhovat a jsou bez stálé scény.

Trailer zde.

Zdroj: Divadlo Archa