Rojo se inspirovala osobností Florence Nightingale, britské ošetřovatelky a autorky řady odborných lékařských publikací a příběhy žen, které se osobně zapojily do Krymské války (1853–1856) mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, Francií a Britským impériem.
Raymonda v nové inscenaci opouští pohodlný život v Anglii a odchází na Krym, kde se jako zdravotní sestra zasnoubí s vojákem Johnem. Krátce na to se však zamiluje do jeho přítele Abdura, generála osmanské armády. Milostný trojúhelník a vnitřní Raymondin emocionální rozkol stojí v centru pozornosti baletu. Současně chce Rojo dle vlastních slov představit svou hrdinku jako nezávislou ženu, která bere osud do svých rukou a je stoupenkyní ženské emancipace, což ji zásadně odlišuje od ženských postav tradičních baletních titulů 19. století.
„Raymonda je nádherný balet s překrásnou hudbou a vynikající originální choreografií. Jeho hrdinka si podle mě zaslouží více prostoru a vlastní hlas. Proto jsem příběh zasadila do konkrétního historického kontextu a upravila jej tak, aby přinesl něco jedinečného a relevantního pro současné publikum,“ dodává Rojo.
V rámci Velké Británie se jedná o první uvedení baletu v jeho celovečerní formě tamním souborem. Tamara Rojo se vůbec poprvé představí jako choreografka a režisérka inscenace, s taneční choreografií jí pomohli Vadim Sirotin, který je autorem charakterních tanců, a Doug Fullington, jenž obnovil několik scén původního Petipova baletu dle choreografických zápisů ve Stěpanovově notaci. Hudební partituru Alexandra Glazunova, jež zazní v podání English National Ballet Philharmonic, upravil Gavin Sutherland a Lars Payne, kostýmy a scénu vytvořil Antony McDoland, o dramaturgii se postarala Lucinda Coxon.
Hlavní role v připravované premiéře zatančí Shiori Kase (Raymonda), Isaac Hernández (John de Bryan) a Jeffrey Cirio (Abdur Rahman).
Inscenace vznikla ve spolupráci mezi English National Ballet a finským Suomen Kansallisooppera ja - baletti.
Zdroj: English National Ballet
Roman Zotov-Mikshin
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr