Taneční komedie Někdo to rád… již za několik dní v Ústí

Taneční komedie Někdo to rád… již za několik dní v Ústí

Taneční komedie Někdo to rád… již za několik dní v Ústí

Severočeské divadlo v Ústí nad Labem připravilo na pátek 14. listopadu 2014 premiéru nového nastudování komedie Někdo to rád…, která se na jevištích našich divadel objevuje již dvacet let. Její premiéra se totiž konala v roce 1994 v podání baletního souboru Národního divadla, znovu se titul vrátil v roce 2001. Známý americký film Billyho Wildera Někdo to rád horké se stal volnou inspirací k tanečnímu zpracování, jehož libreto, choreografii a režii vytvořil Libor Vaculík. Taneční komedie s hudbou Petra Malácka nabízí setkání se všemi důvěrně známými postavami, jen v jiném prostředí. V Severočeském divadle se setkáte s tanečníky Jerrym (tančí Róbert Király) a Joem (Roberts Skujenieks), primabalerínou Sugar (Margarita Pleškova / Michaela Procházková) a dalšími. Výtvarníkem scény je Radek Honc, kostýmy jsou dílem Romana Šolce.
Libor Vaculík k inscenaci podotýká: „Dramatická literatura zřejmě zná daleko víc případů, v nichž se ženy převlékají za muže než naopak. Proč tomu tak je? K odpovědi na tuto otázku by bylo potřebné asi delší a obsáhlé uvažování. Ale jedno, velmi jednoduché vysvětlení – se zdá být po ruce. Ono takové převlékání muže za ženu je už samo o sobě nevázanou a hlavně divácky vděčnou legrací. Možná pro některé autory, ale i diváky trochu lacinou legrací, které se leknou s odůvodněním, že by takto zcela až po uši zapadli do triviálnosti až kýče. Svědčí o tom mimo jiné osud asi nejhranějšího „kusu“, který tohoto „pokleslého“ převlékání využívá – Brandonova Charleyova teta. Inscenátoři často kolem ní chodí jako okolo horké kaše. Vlastně patří k dobrému tónu vědět – a je-li třeba i říkat – že je to dílo značně pokleslé, které na repertoár umělecky ambiciozního stánku asi nepatří. Ale: pak přijde chvíle, kdy se hledá zaručená legrace – a Charleyova teta se rychle vrací zadními vrátky na jeviště. S poměrně zaručeným úspěchem u obecenstva. Charleyova teta je jedna z mála klasických inscenací, která převlečení, ale i převtělení muže za ženu použila jako těžiště, ústřední princip, jádro celé základní situace, z níž pramení následné: fabule, děj, jednotlivé situace. Jinde jsou to jenom dílčí prvky. Z commedia dell‘arte známe například situace, v nichž muž využívá ženského převleku k tomu, aby se lépe a „nepozorovaně“ dostal ke své milované, která je pečlivě hlídána,“ vypočítává užití hlavního motivu, který je filmové předloze i inscenaci tak lákavý. „Jsou tu Shakespearovy Veselé paničky windsorské, v nichž je Falstaffova nenažranost a poživačnost potrestána tím, že je zesměšněn, když prchá před žárlivým mužem převlečen za postarší ženu. Je to ale jen jedna dílčí situace, o jejímž komickém účinku není pochyb. Převlékání muže za ženy je asi největší a nejzdařilejší příležitostí pro komediantství: jako šance pro herce se pořádně „vyblbnout“.
Někdo to rád horké, skutečně oblíbená filmová komedie Billyho Wildera z roku 1959 se už dávno a zařadila do zlatého fondu filmové klasiky. Vedle neodolatelných výkonů hlavních představitelů Jacka Lemmona,Tonyho Curtise a Marilyn Monroeové v ní potěší také jazzová hudba Mattyho Malnecka. Slavná kombinace hudební komedie, parodie na gangsterské filmy a bláznivé crazy komedie se odehrává v roce 1929 a jejími hrdiny jsou Joe a Jerry, dva muzikanti, kteří se na útěku před bandou gangsterů převléknou za ženy. Ukryjí se v dívčím orchestru odjíždějícím na turné na Floridu. Seznámí se se zpěvačkou Kovalczykovou, do níž se Joe zamiluje. Sami se stávají, stejně jako ostatní dívky, terčem pozornosti mužů. K Dafne se přilepí neodbytný milionář Osgood Felding...

Libor Vaculík, tanečník, choreograf, libretista a režisér, začal svou kariéru v roce 1977 v baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde ztvárňoval hlavní role v klasickém i soudobém repertoáru. Úspěšně reprezentoval tehdejší Československo na mezinárodních soutěžích a přivážel bronzové medaile (Varna, Jackson a Ósaka), v celostátní interpretační a choreografické soutěži byl pravidelným účastníkem i častým vítězem. Dostalo se mu příležitosti ke stáži na Palucca Schule v Drážďanech a v roce 1980 na Akademii Mariky Besobrazové v Monte Carlu. Četná byla i jeho pohostinská vystoupení, kde vedle Brna, Košic a Prahy tančil i na scénách v Barceloně, Bonnu, v Nancy, Vídni nebo v San Antoniu.
Kariéru úspěšného tanečníka ale ukončil rozhodnutím věnovat se choreografii a režii baletu. Tento obor také vystudoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě v letech 1987–1991. Zkušenosti tanečníka a přesvědčení, že tancem lze podat srozumitelnou výpověď o citech i složitých lidských vztazích, ho vedly k vytváření choreografií na téma velkých dramat nebo lidských osudů (např. Malý pan Friedemann, Psycho, Dáma s kaméliemi, Lucrezia Borgia, Ivan Hrozný, Marie Stuartovna, Čajkovskij, Isadora Duncan – Příběh tanečnice, Úplné zatmění, Jana z Arku, Zvoník od Matky Boží / Notre Dame de Paris, Anna Karenina, Oedipus Rex, Odysseus, Minotaurus, Macbeth, Faust nebo jedna z posledních inscenací Freddie – The King of Queen aj.). Snad nejčastěji uváděným titulem je jeho Edith – vrabčák z předměstí (divadla v Plzni, Praze, Brně, Olomouci, Ústí nad Labem), v němž svým libretem, choreografií i režií dokázal vytvořit prototyp tanečně dramatického útvaru, kde jsou hudebně vokální a taneční party v dokonalé rovnováze. Úspěšný byl i s choreografií baletních titulů jako Romeo a Julie, Coppélia, Petruška, Mauglí – vyprávění Matky džungle, Sen o kouzelné flétně, Svěcení jara, Sen noci svatojánské, Čachtická paní, Královna Margot, Fantom Opery, Valmont, Freddie – the king of Queen atd. Pracuje i s lehčím tónem – úsměvem a humorem (Stmíváníčko, Grand pas de „kufr“, Slovanské dvojzpěvy, Někdo to rád..., Broučci, Sněhurka a sedm závodníků). Jako choreograf je zván také ke spolupráci na inscenacích oper, operet nebo činoher (Prodaná nevěsta, Aida,Růžový kavalír, Fantastická...) a také televizních inscenací. Významná je především jeho spolupráce s režisérem Jozefem Bednárikem (Evanjelium o Márii, Grand Hotel, Pokrevní bratři, Jozef a jeho zázračný barevný plášť, Faust a Markéta, Don Quijote, Don Carlos, Romeo a Julie, Carmen).
Jeho jméno je spjato snad se všemi divadelními domy u nás, byl choreografem NS Bratislava (1992–1995), choreografem Baletu Národního divadla v Praze (1994–1999), uměleckým šéfem Baletu Praha (1998–2000). Za svou choreografickou tvorbu obdržel řadu ocenění.  – Hlavní cenu na celostátních choreografických soutěžích („V“ jako Vivaldi – 1985, Stmíváníčko – 1988); Cenu Slovenské televizní asociace (Fantastická – 1992), Cenu Českého literárního fondu (Malý pan Friedemann a Psycho – 1994, Pohádka – 1998, Slovanské dvojzpěvy – 2000), Hlavní Cenu taneční přehlídky (Notre Dame de Paris – 1996, Slovanské dvojzpěvy – 2000, Ivan Hrozný – 2003, Svěcení jara – 2009), Cenu Sazky a Divadelních novin (Ivan Hrozný – 2003, Svěcení jara – 2006).

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: