
Inscenační plakát je vždy malé umělecké dílo samo o sobě, a tak můžeme i v rámci naší výstavy sledovat tendence jeho vývoje. Od barevných koláží, přes abstraktní výtvarné návrhy či naivistické kresby a čisté grafické tisky pracující jen se dvěma či třemi barvami, až po současné pojetí, které u divadelního plakátu dosazuje do popředí fotografii jako hlavní médium sdělení. Z archivu Národního divadla jsme vybrali některé nejzdařilejší práce, které pro Laternu magiku vytvořili známí výtvarníci a grafici. Z těch nejvýznamnějších je to například Zdenek Seydl, Josef Flejšar, Vladimír Fuka, Petr Sís a další.
Laterna magika se pro mnoho diváků stala synonymem divadla, které kombinuje filmovou projekci s hereckým nebo tanečním vystoupením. Jde ovšem o mnohem složitější vztah, který vytváří skutečnou inscenační originalitu. Projekce v Laterně magice není jen kulisou nebo nástrojem pro vytváření zdánlivé reality: film zůstává filmem a jeviště jevištěm, zásadní je ale okamžik jejich propojení. Obrazová a reálné složka se spojují tak nerozlučně, že by jedna bez druhé nemohly samostatně existovat, ale dohromady vytváří poetický celek. Laterna magika zachází širokým spektrem prostředků, jež nabízejí klasické i moderní technologie, má k dispozici digitální projekci a nová média, každé představení pracuje s propojením jeviště a obrazu jinak – nebojí se ani klasické projekce a ruční animace, ani nových technologií, které pracují

Ve svých počátcích byla Laterna magika součástí Národního divadla jako „výzkumná“ scéna pod vedením režiséra Alfréda Radoka, od jehož narození uplyne letos 17. prosince plných 100 let. V Bruselu slavila Laterna úspěch jako komponovaný program, poetická revue spojující tanec, hudbu, pantomimu, hrané pasáže, a tak vypadaly i první premiéry v Praze. Postupně se Laterna magika vyprofilovala jako taneční soubor. Výjimkou v dramaturgii 60. let byla celovečerní dramatická inscenace opery Hoffmannovy povídky (1963) režiséra Václava Kašlíka. Na světové výstavě Expo 67 v Montrealu se Laterna znovu prezentovala kratším programem, který později uváděla v Praze pod názvem Revue z bedny.
Od roku 1973 se uměleckým ředitelem Laterny stal architekt a scénograf Josef Svoboda a na programu se objevovaly celovečerní inscenace. Prototypem se stal Pražský karneval (1974) v režii V. Kašlíka, čerpající náměty ze staropražských legend. Laterna magika oslovila i dětského diváka, a především zabodovala premiérou Kouzelného cirkusu v roce 1977. Nestárnoucí inscenace je na repertoáru dodnes jako nejstarší nepřetržitě uváděný kus na repertoáru a je nejhranější inscenací ve střední Evropě – má za sebou téměř 6 300 repríz. V Laterně magice byla uvedena experimentálně i činoherní představení, například Noční zkouška (1981) Antonína Máši v režii Evalda Schorma s Radovanem Lukavským v hlavní roli. Inscenace poprvé využila synchronní promítání s použitím televizních kamer. Laterna magika ukázala, že dovede hrát i pro českého diváka, o dva roky později byla uvedena činohra Černý mnich s Janem Kačerem v hlavní roli.
Laterna magika se přiblížila koncepci repertoárového divadla, kde se mísí zábavná a vážná témata, experimentální i tradiční postupy, které si sama vytvořila. Na přelomu 80. a 90. let patřil ke stálicím Odysseus (1987) choreografa Ondreje Šotha, v režii Evalda Schorma a s hudbou Michaela Kocába. Přípravy trvaly bezmála tři roky. Existovaly pak dvě verze: jedna se hrála v prostorách Paláce kultury, druhá byla již určená pro nově vzniklou Novou scénu ND, která se v té době stala naší novou stálou scénou.
V roce 1992 se stala Laterna magika příspěvkovou organizací, zahájila mezinárodní spolupráci a byla mezi prvními v používání nových technologií. Inscenace pro tři tanečníky Minotaurus na motivy stejnojmenné povídky Friedricha Dürrenmatta poprvé obsahovala počítačovou animaci (v roce 1990!). Hra o kouzelné flétně (1992) vznikla v italské koprodukci, kde měla i premiéru, a i některé další inscenace byly poprvé předvedeny v zahraničí, například ve Francii nebo v Řecku.

V roce 2014 vznikl úspěšný projekt Human Locomotion, inscenace zabývající se životem a dílem průkopníka fotografických technologií Eadwearda Muybridge. Režisérský tandem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) vytvořil inscenaci, která v duchu Laterny magiky spojuje všechny složky, pohybovou, hereckou, výtvarnou i hudební, jako rovnocenné a nezaměnitelné. Premiéra se setkala s velmi příznivými ohlasy odborné kritiky. Nyní Laterna chystá inscenaci, která zavede diváky do dalšího světa plného fantazie: Podivuhodné cesty Julese Verna. Premiéra v režii Davida Drábka se uskuteční 19. února 2015.
Mila
Za mě...ne. Nepohoršuje, ale je to za hranicí. Pro mě je klasika klasikou. Pokud nekdo chce jít touto cestou, tak ať…Labutí jezero aneb Co nejdál od pohádky