Volání z hlubin: tři taneční filmy a sólové představení od slovenských tvůrců

19. 3. 2015 zprávy

Původní současnou choreografii Jána Gonščáka a tři taneční filmy uvede holešovická La Fabrika 27. března 2015. Umělecké snímky Potopený chrám, Brána a De profundis vznikly vzájemnou inspirací a spolutvorbou mezi Andreou Šestákovou a Jánem Gonščákem.
Volání z hlubin, latinsky De profundis, je úvodem 130. žalmu, i symbolickým naznačením, že představení bude voláním z hlubin duše autorů - pro diváka neverbálním zážitkem smyslnosti a symbolických odkazů na různé významy, téma a koncepty. K představení byla použita hudba Jeana-Baptista Lullyho, Michela Lamberta, Johanna Sebastiana Bacha a světoznámého umělecky-filozofického seskupení Laibach / NSK - Neue Slowenische Kunst.
Sami tvůrci k představení dodávají: „V 19. století bylo zvykem uspořádat pro hosty soukromých večírků malé představení, které se skrývalo za oponou. Diváci se usadili na svých židlích a v příhodný okamžik se rozevřela opona, za kterou aktéři zinscenovali do všech detailů některý ze slavných obrazů. V póze obrazu setrvali hodnou chvílí, pak se opona za potlesku obecenstva zase zavřela. V tomto způsobu zábavy bylo něco tajemného, snad touha dotknout se krásy nebo být na moment ztracen v hloubce zobrazované scenérie, nebo meditace při pohledu na daný obraz a jeho obsah, být uvnitř obrazu. Pocit úzkosti, vykořeněnosti a osamělosti avšak nebyl charakteristický pouze pro umělce.“
Dnes můžeme hovořit o druhé vlně Dekadence, jejími tématy jsou extáze, erotika a smrt. Stejnou atmosféru obklopuje i představení Volání z hlubin, ve kterém choreograf a tanečník Ján Gonščák vytváří odkazy na dva slavné obrazy 19. století. I když mohou být podány s humorem, jejich vážnost a varovnost zůstává neměnná. Spisovatel Gustav Meyrink napsal, že před tím, než se může člověk usmívat na svět, musí si nejprve vyplakat oči. Témata poukazují na těžké postavení umělce v materiální buržoazní společnosti, která často nevidí nadčasovou dimenzi jeho práce, její nesmírnou hodnotu a proces umělecké tvorby vyžadující absolutní oddanost, sebeobětování a velikou míru vášně. Nakonec je to i téma sociálního chladu, které je dominantní i ve tvorbě významného umělce 20. století, Josepha Beuyse. „Volání z hlubin je dílo, které ruší hranice času, příběhů a osudů postav, nebo uměleckých medií. Chce iluzionisticky provokovat diváka k myšlení a zároveň varovat před mrtvým myšlením, šílenstvím a sociálním chladem,“ upřesňují autoři. Zdroj: Divadlo La Fabrika