Vzpomínka na brněnskou sólistku Věru Avratovou

4. 2. 2017 zprávy

Věra Avratová v titulní roli v Signorině Gioventù Vítězslava Nováka, Brno, 1959, chor. Jiří Nermut, foto: Rafael Sedláček, Zdroj: Český taneční slovník

Tento týden si kromě tanečníka Františka Halmazni připomínáme další významnou osobnost českého tance, jeho vrstevnici, tanečnici, pedagožku a choreografku Věru Avratovou, která se narodila 4. února 1927 v Přerově a dnes by se dožila devadesáti let. Svůj život však, na rozdíl od pražského Halmazni, zasvětila působení v Brně.

Avratová byla žákyní Iva Váni-Psoty, Marie Anny Tymichové či rakouské choreografky Dia Lucy. V letech 1966–1968 absolvovala stáž v německém Kolíně nad Rýnem. První angažmá získala v sezoně 1942/1943 v Městském divadle v Brně, další dva roky strávila v Ostravě a poté se opět vrátila do Brna, kde působila dlouhých šestadvacet let (1945–1971). Posléze se stala tanečnicí, pedagožkou a choreografkou vídeňského Raimund Theater. Po roce 1978 působila celých osm let jako choreografka operetního souboru Johann-Strauss-Operette-Wien.
Věra Avratová byla jemnou, noblesní, adagiovou tanečnicí rozsáhlého výrazového rejstříku, obsazovanou hlavně do rolí klasického repertoáru. Ztvárnila například Odettu v Labutím jezeře (1950, 1955), Hraběnku v Králi Ječmínkovi (1951), Auroru a Dobrou vílu ve Spící krasavici (1952, 1964), Zaremu v Bachčisarajské fontáně (1953), Julii v Romeovi a Julii (1954), titulní role v Signorině Gioventù nebo Nikotině (1959).
Pro své choreografie si vybírala brněnské hudební skladatele a nastudovávala jejich díla, kupříkladu Suitu 12 (1960) a Ráno sester (1966) Pavla Blatného, Partyzánku (1965) Karla Horkého, Lidice či Letní monology Miloslava Ištvana anebo Konflikty (1966) Aloise Piňose. Na prknech brněnského Národního divadla inscenovala v roce 1967 Milou sedmi loupežníků Miloše Vacka a pohybově se podílela na mnohých operách, operetách i činohrách.
Věra Avratová působila v Brně také jako pedagožka. Mezi lety 1958–1969 vyučovala na konzervatoři, poté další tři roky na tamější Janáčkově akademii múzických umění.
Během kariéry sklízela i četná ocenění. Na celostátní baletní soutěži v Mariánských Lázních v roce 1949 vyhrála první cenu za tanec Holubice míru na hudbu Bedřicha Smetany. Druhou cenu si odnesla o dva roky později ze soutěže Festivalu demokratické mládeže v Berlíně s partnerem Jiřím Nermutem. Stala se laureátkou Státní ceny (1954) a zasloužilou umělkyní (1965). Avratová byla manželkou Jiřího Nermuta, taktéž tanečníka Národního divadla Brno, poté lékaře Jana Navrátila. Věra Avratová zemřela 14. ledna 2007 ve Vídni.

Zdroje:
Erkul: Věra Avratová [heslo]. In: FDb.cz. / Filmová databáze, s. r. o. Dostupné [on-line] na: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/436387-vera-avratova.html [cit. 27. ledna 2017].
Holeňová, Jana (ed.): Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha, Divadelní ústav 2001.
Schmidová, Lidka: Věra Avratová zasloužilou umělkyní. Taneční listy, 1965, č. 1, s. 6.

Autor: Monika Čižmáriková