Zemřel Micha van Hoecke

Micha van Hoecke

Narodil se 22. července 1944 v Bruselu, jeho otec byl belgický malíř a matka ruská zpěvačka; balet studoval v Paříži u Olgy Preobraženské a v roce 1960 se stal součástí souboru Rolanda Petita. Ve stejném období se uplatňoval také jako filmový herec (Les loups dans la bergerie, Samedi soir, Le petit garçon de l'ascenseur a mnoho dalších). Pak přijal angažmá v Ballet du XXe siècle (Balet XX. století) Maurice Béjarta, kde se také seznámil se svou první ženou, tanečnicí a později choreografkou Maguy Marin.

V roce 1979 byl jmenován uměleckým ředitelem školy Mudra, vzdělávacího centra pro umělce v Bruselu, a o dva roky později se postaral o choreografii filmu Bolero od Clauda Leloucha. S některými tanečníky ze školy Mudra založil vlastní soubor současného tance Ensemble di Micha van Hoecke. Spolupracoval se známými umělci, jako jsou Carla Fracci, Ute Lemper, Luciana Savignano, a s režiséry Lucou Ronconim, Lilianou Cavani, Robertem De Simone a vytvořil zvláštní partnerství s dirigentem Riccardem Mutim, který uvedl v život mnoho významných a prestižních produkcí. 

Hoecke vytvořil na osmdesát choreografií pro řadu divadel a festivalů, včetně Teatro dell'Opera di Roma, Teatro alla Scala v Miláně, Teatro San Carlo v Neapoli a pro festivaly v Ravenně a Avignonu. Od roku 1990 intenzivně spolupracoval s ravennským festivalem, kde také debutoval jako operní režisér s Auberovou Němou z Portici, poté zde vytvořil mnoho dalších děl, včetně Adieu à l'Italie, za které obdržel roku 1992 cenu italských kritiků za nejlepší moderní choreografii. 

V roce 1997 byl jmenován koordinátorem tance v Teatro Massimo v Palermu s úkolem postarat se o choreografii pro Aidu, s níž se o rok později divadlo znovuotevřelo. V Teatro Stabile v Catanii se v roce 1999 podepsal pod režii a choreografii Trójanek od Euripida a Seneky a současně byl jmenován tanečním ředitelem a hlavním choreografem Teatro Massimo v Palermu. 

V roce 2001 obdržel cenu Giornale della Danza GD Awards jako nejlepší choreograf a poté byl požádán o vytvoření choreografie pro operu Ifigenie v Aulidě pod vedením Riccarda Mutiho, kterou slavnostně zahájil operní sezónu Teatro alla Scala v Miláně. V roce 2002 obdržel Premio Danza & Danza za nejlepší choreografii za Sedm smrtelných hříchů Bertolta Brechta na hudbu Kurta Weilla. V roce 2003 znovu zahájil sezónu v La Scala choreografií pro Mojžíše a faraona, opět pod vedením Riccarda Mutiho. 

V roce 2006 inscenoval balet Královna noci, který byl poctou W. A. Mozartovi, režíroval a choreografoval Bakchantky od Euripida (2008), Nobilissima visione pro festival v Ravenně pod vedením Riccarda Mutiho (2012). V Caracallových lázních režíroval a choreografoval Aidu (2011), Země a nebe (2013), Verdi Danse (2014) a Carmina Burana s kostýmy Emanuela Ungara (2015).

V letech 2010 až 2014 zastával funkci ředitele baletního sboru Teatro dell'Opera di Roma. V roce 2015 inscenoval pro Teatro Vittorio Emanuele v Messině tituly Jako vzpomínky a Pastorální na hudbu Ludwiga van Beethovena ve spolupráci s Národním divadlem v Bělehradě. V roce 2016 obdržel ocenění za věrnost za dvacet sedm let skvělé spolupráce s festivalem v Ravenně a stal se součástí „čestných přátel“ festivalu. 

21. března 2018 se v římském Teatro lo Spazio konala premiéra jeho nastudování Péti a vlka o několik let později... V témže roce vytvořil inscenace Pink Floyd a Carmina Burana pro baletní soubor Teatro Massimo v Palermu.

Micha van Hoecke žil posledních čtyřicet let se svou manželkou Miki Matsuse, japonskou balerínou, v Itálii (Rosignano v provincii Livorno). Zanechal po sobě četné choreografické dílo.

Zdroj: Zdeněk Prokeš, Giornale della danza, Wikipedia