Zemřela Trisha Brown
Inzerce
Před dvěma dny zemřela významná osobnost tanečního světa Trisha Brown (21. 11. 1936 ‑ 18. 3. 2017).
Studovala na Mills College v Kalifornii, kde v roce 1958 získala titul bakalář uměni (BA). O rok později se učila u Anny Halprin, poté absolvovala kurzy u José Limóna, Merce Cunninghama, Louise Horsta a Roberta Dunna. Po řesunu do New Yorku se spolu s Yvonne Reiner a Simone Forti stala jednou ze zakládajících členek Judson Church Dance Theater, významného souboru, který působil v letech 1962-68. S jeho tanečníky uvedla řadu svých průkopnických choreografií – Trillium (1962), Lightfall (1963) nebo Rulagame (1964).
V druhé polovině 60. let vytvořila sérii autobiografických studií, například Homemade (1965) a Dance with Duck's Head (1968). Spolu se Stevem Paxtonem a dalšími tanečníky založila soubor Grand Union. Téměř současně zformovala i vlastní skupinu (1970) Trisha Brown Company. Nastalo období jejích nejvýraznějších experimentů a nesmírně intenzivní práce. V alternativním prostoru vytvořila první variantu svých četných kreací na námět hromadění, nazvanou Accumulation. Přenášela také tanec ze sálu do městské krajiny - například v inscenacích Man Walking Down the Side of a Building (1970), Walking on the Wall (1971) a Spiral (1974). Hledala souvislosti mezi postavou a prostředím. V Locus (1975) naopak vytvořila virtuální prostor pro lidské tělo v imaginární krychli. Programově rozvíjela cyklus nestabilních molekulárních struktur. K jejím oblíbeným kompozicím a vystoupením patřilo zejména sólo Watermotor (1978). Byla považována za přední představitelku postmoderního tance, o její tvorbu jevily zájem i proslulé alternativní organizace, například festivalové centrum The Electronic Kitchen v New Yorku. Následovala série improvizovaných forem: zejména Glacial Decoy (1979). Svou vizi tance účinně vyjádřila zejména v Set and Reset (1983) aj.
Usilovala také o integraci kinestetického zdroje tance s vlastním formálním úsilím a vytvořila představení In Lateral Pass (1987). Vysoký stupeň pohybové virtuozity dával jejím pracím překvapivou divadelnost. Inspirována spoluprací s režisérkou Linou Wertmüller na inscenaci Bizetovy Carmen (1986) obrátila svou pozornost ke klasické hudbě a nastudovala své mistrovské dílo na hudbu J. S. Bacha M. O. (1995, Musical Offering), o tři roky později měla premiéru její inscenace opery Claudia Monteverdiho L'Orfeo, kterou po Bruselu uvedla i v Londýně, Paříži a New Yorku.
V tanci se věnovala spíše komornějším formám. S novým tisíciletím se její tvorba vydala zase jiným směrem nad celovečerní choreografií na moderní jazzovou hudbu nazvanou El Trilogy. Poté se vrátila opět na operní scénu; z celé řady následujících inscenaci měla pro taneční umění větší význam mysticky naladěná performance Geometry of Quiet (2002), po které následovala vzdušná choreografie Present Tense. Za svého života získala početnou řadu amerických ocenění a medailí, kromě čestných doktorátů udílených významnými americkými univerzitami byla vyznamenána i pozváním do Bílého domu. Koncem 80. let jí francouzská vláda udělila Řád umění a literatury. Se svou choreografií If You Couldn't See Me vystoupila ve dnech 21. - 22. 6. 1995 na festivalu Tanec Praha.
Zdroj:
PETIŠKOVÁ, Ladislava a Nina VANGELI. Čítanka světové choreografie 20. století: [studijní texty Konzervatoře Duncan Centre. Praha: Konzervatoř Duncan Centre, 2005. ISBN 80-239-6412-7, s. 126.