Jak zasáhlo uzavření divadel chod vaší redakce a obsah vašeho periodika?

Jak zasáhlo uzavření divadel chod vaší redakce a obsah vašeho periodika?

Autor Lucie Dercsényi

Jana Machalická, vedoucí kulturní rubriky Lidových novin:

„Naprosto zásadně, především jak na jaře, tak nyní na podzim, a to již od půlky září, jsme přestěhovali výrobu novin do svých domovů. Jakkoli se na první pohled jeví, že to může být komfortní, je to v zásadě protivné. Výrobní proces je pomalejší, komplikovanější a pobyt doma u počítače má dost demoralizující a ‚zpohodlňující‘ vliv.

Pro mě osobně pak vyschl zdroj, psát o divadle zhlédnutém na internetu je velmi zvláštní disciplína. A ostatní útvary mají různá omezení. Rozhovory lze konat také pomocí internetu a vlastně to překvapivě může být i komunikativní, ale také to není ono. Nakonec lze psát komentáře, názorové texty, portréty, ale zavřená divadla a další kulturní instituce výrazně ovlivňují dramaturgii kulturní rubriky, naplnit jednu stranu denně někdy může být problém. Jak se říká, už bych hrabala špendlíčkem i jindy nepopulární a hojné plánovací porady, které se samozřejmě nyní odehrávají v aplikaci Zoom. I nenáviděný redakční open space chci zpět. Do redakce sice občas mohu zajít, ale regulérnímu provozu je to vzdálené. Mám jediné přání, abychom mohli zase začít pracovat v normálních podmínkách.“

Karel Král, šéfredaktor časopisu Svět a divadlo:

„Jistě méně než chod samotných divadel. Redakční práci lze dělat z domova a vydávat časopis o divadle je možné, i když se nehraje a knihkupectví, ve kterých se SAD prodává, jsou zavřená. Samozřejmě je otázka, o čem psát, co tisknout a jak časopis dostat k jiným čtenářům než předplatitelům. Uzavírání divadel nám umožnilo nejen reflektovat, co se nám z toho omezeného množství inscenací, uvedených v roce 2020, zdálo pozoruhodné. Vrátili jsme se taky k předchozím sezonám s otázkou, zda to byl, či nebyl pro české divadlo v různých jeho formách (tedy včetně tance) zlatý věk. Pochopitelně jsme souběžně mapovali, jak divadla, a nejen u nás, reagují na karanténu. Zároveň jsme se zabývali – zeširoka: nejen z hlediska divadla – tématem, které jsme si ‚vytkli‘ jako téma ročníku ještě před pandemií, a to byla pravda a lež. Pandemie i ‚havlovská‘ pravda a lež se promítly též do eWATu 2020, internetového sborníku do angličtiny přeložených textů ze SADu, a do divadelních her, které byly v roce 2020 napsány na naši objednávku. Těch bylo v roce 2020 celkem jedenáct, sedm od českých autorů, čtyři od zahraničních. Novému dramatu se SAD věnuje dlouhodobě, což se letos ukázalo jako výhoda. Časopis je totiž pro dramatiky platformou, kde mají jejich díla často svou skutečnou premiéru, což je zvláště očividné ve chvíli, kdy jsou samotná divadla zavřená. Můžeme se chlubit, že takhle vznikly (a řadu let vznikají) nejen nové, ale taky kvalitní hry předních českých a evropských dramatiků. Jedna z těch letošních má zrovna teď, když tyto řádky píšu, svou jevištní premiéru... v Sydney. (Kromě vlastního vydávání časopisu, šesti čísel a přílohy, a řady na webu zveřejněných materiálů SAD i letos předal Ceny divadelní kritiky a na druhý pokus se podařilo – ve spolupráci s Alfredem ve dvoře – uskutečnit i 10. ročník festivalu Ohromné maličkosti, a to bez narušení plánovaného rozsahu.)“

Vladimír Hulec, šéfredaktor časopisu Taneční zóna:

„Jelikož se v tištěné podobě zaměřujeme pokud možno na nadčasové události a texty, tak jsme při vytváření čísel koronavirem až tak zasaženi nebyli. Vzhledem ke koronavirové epidemii a z toho plynoucímu uzavření divadel jsme pochopitelně museli celý rok určitým způsobem improvizovat a měnit obsahy čísel a termíny vydání, což ale vzhledem k našemu provozu nebylo nic fatálního. Podstatné bylo, že finanční dotace se nezměnily.

Měli jsme ovšem, a máme, problém s distribucí, vzhledem k tomu, že knihkupectví, kde se Taneční zóna prodává nejvíc, byla uzavřená. Obáváme se, že některá čísla se tak budou méně prodávat, což ale zjistíme až příští rok. Naštěstí máme i předplatitele, kde byla komunikace nezměněná. Dokonce se nám podařilo počet předplatitelů lehce navýšit.

Nekonala se řada akcí, které v Taneční zóně reflektujeme, nemohli jsme uskutečnit ‚živé‘ kulaté stoly, což jsme řešili mailovou korespondencí, obsáhlejšími reportážemi a tomu uzpůsobenými tématy a rozhovory. I komunikace s tiskárnou a grafickým studiem byla ztížená. Proto jsme vycházeli až v pozdějších termínech a vše ‚doháněli‘ ke konci roku. Taneční zóna ale nakonec vyšla v takovém rozsahu, jak měla či jak jsme si vytkli. Reagujeme vždy na ekonomické možnosti, tedy nyní vycházíme v omezenějším rozsahu než před několika lety. Vliv měla epidemie i na obsah webových stránek Taneční zóny, které jsou více zaměřené na aktuální dění. Nebylo příliš z čeho je vytvářet. Nicméně i tam jsme si poradili větším množstvím rozhovorů.“

Josef Herman, šéfredaktor Divadelních novin:

„Provoz redakce Divadelních novin jsme už dávno před karanténou převedli do virtuálního prostoru: do mailů, sdílených dokumentů a hlavně sdíleného úložiště, jehož prostřednictvím připravujeme vydání každého čísla. Velmi se to osvědčilo a v karanténě jsme vlastně nemuseli nic zásadního měnit. Jen dosavadní redakční porady, tj. plánování, uzavírání a koncipování čísla, při nichž jsme se v redakci scházeli k plodným debatám, musí probíhat v okleštěné elektronické podobě. Není v tom sice až tak velký problém, nicméně osobní setkání jsou samozřejmě inspirativnější. Kovidová situace se však podepsala na rozpočtu, který spolutvoří výnosy z placené inzerce divadel a ta prakticky ustala, což pro nás znamená citelný výpadek příjmů.

Uzavření divadel se projevilo pochopitelně na velkém úbytku recenzí, neboť divadla stihla premiérovat jen zlomek svých dramaturgických plánů. Recenzím normálně věnujeme čtvrtinu každého čísla. Nyní sledujeme i nebývalou aktivitu divadelních tvůrců ve virtuálním prostoru, všechny streamy a podcasty a další aktivity, které nyní divadla provozují. Recenze jsme nahradili také pravidelným zpravodajstvím ze života uzavřených divadel a lidí, kterých se to bezprostředně dotklo. Konečně uvolněný prostor využíváme k publikaci větších úvahových článků a portrétů tvůrců i divadel, na které se v normálním režimu moc nedostalo. Stále máme jistý přetlak materiálů k otištění, tedy s naplněním obsahu Divadelek problém zatím není a doufám, že nenastane. Pokračujeme i v tzv. kulatých stolech na dané téma, samozřejmě zase jen elektronickou cestou.

Obavy máme, stejně jako všichni v divadlech, z toho, jak bude uzavření divadel dlouhé. A jak se ta pauza promítne do chování diváků poté, až se zase začne hrát. Máme obavy z chaosu, ke kterému přispívá i zmatečné a ke všemu autoritářské velení vlády. Máme obavu ze špatně nastavených záchranných balíčků směřujících do kultury. Máme prostě obavu z destrukce kultury a umění. A budeme dělat všechno, co můžeme, abychom se destrukci bránili, to je podle mého nyní náš hlavní úkol.“

Lucie Kocourková, oddělení tanec Opera Plus:

„Už předtím než přišla pandemie, jsem se začala zabývat otázkou, jestli je možné ‚psát‘ z přenosů v kinech nebo online streamů, kterých se redaktor objektivně nemůže zúčastnit osobně, ale je rozpojena jednota místa a času, takže nejde o standardní představení. Dříve jsme psaní takových materiálů zcela vylučovali, v posledních cca dvou letech se to uvolňuje a usoudili jsme, že minimálně přenosy z kin se psát mohou, tak jako je možné psát o tanečních filmech. Pandemie toto svého druhu zrovnoprávnění urychlila.

Nechtěla bych sice stavět rovnítko mezi záznam, stream a živou akci, ale psaní recenzí ze streamovaných představení a záznamů zůstane zřejmě zachováno jako možnost i do budoucna. Jinak se samozřejmě snížil objem recenzí celkově, tak jak postupně odpadly premiéry v kamenných divadlech i u nezávislých souborů. Cítím, že na jaře byla větší motivace psát rozhovory, protože bylo možné hovořit o konkrétních plánech, měli jsme všichni dojem, že víme, kdy situace skončí, a mohli jsme stále uvažovat lineárně. Čím větší je nejistota, tím těžší je vyhledávat témata, pokud nechceme stále dokola omílat otázky typu ‚Chybí vám kontakt s diváky?‘ ‚Co děláte, abyste se udržel v kondici?‘. Takže obsah trpí a je to souhra objektivní situace a zároveň vlivů psychiky na straně umělců i publicistů. Únava, nejistota, tak trochu letargie. Z ryze praktických otázek zůstává problém, že s nižším počtem článků se snižuje množství proplacených honorářů, a protože je rozpočet daný na kalendářní rok, je i toto nepříjemnost, kterou budeme muset řešit.“