Klišé a chyby v grantových žádostech

Ilustrační foto.

Nataša Zichová (referentka MKČR pro oblast tance a divadla)

„Mně přísluší pouze kontrola administrativních záležitostí a zde se nesetkávám s klišé, ale se setrvalými nedostatky v označení projektu (zda divadlo, nebo tanec; neuvedené názvy projektu, nekompletně vyplněné rubriky, chybné zařazení do grantového okruhu, špatný formát elektronických příloh: hlavně formuláře žádosti a rozpočtu, kdy se s nimi, jsou-li v PDF, nedá dále pracovat atd.). Velmi to zdržuje… Jinou věcí je, že stále nemáme k dispozici elektronický systém pro podávání a zpracování grantů, který by ulehčil život jak žadatelům o dotaci, tak nám, kteří je zpracováváme a připravujeme podklady pro grantové komise.“

Barbora Landová (koncepční specialistka MHMP v oblasti kultury)

„Domnívám se, že žadatelé o jednoletý a víceletý grant hl. m. Prahy v oblasti kultury a umění by se měli zaměřit na podrobné popsání projektu – dramaturgii, program, cílovou skupinu, obohacení pražské kulturní nabídky apod.

Dále je velmi důležité u všech subjektů doložit úplný výpis z příslušného rejstříku dle ust. § 25 a § 29 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, s uvedeným předmětem činnosti nebo podnikání nebo vymezení účelu osoby, vyžaduje-li to jiný zákon (spolky), název statutárního orgánu, počet členů statutárního orgánu s uvedením způsobu, jak za právnickou osobu jedná, a den vzniku a zániku funkce. Doložení úplného a správného výpisu z příslušného rejstříku bylo v tomto roce velmi problematické a je důvodem k vyřazení žádosti z dalšího projednávání. Proto by mu žadatelé měli věnovat zvláštní pozornost.“

Adam Halaš (vedoucí katedry nonverbálního divadla HAMU)

„Největší problém u grantových žádostí vnímám v nepřesnosti a obecnosti popisu připravovaného projektu. Většinou u nových inscenací, zvláště u začínajících souborů, se objevují nedostatky v popsání věcného a konkrétního obsahu. Zkrátka chybí příběh, sdělné popsání motivací a jasného poslání celého projektu.

Za problematické považuji, když v žádosti není popsána žádná historie projektu před samotným vznikem premiéry. U profesionálního umělce by měla jeden či dva roky probíhat přípravná fáze, která je nějak zdokumentována a žadatel má v době podání žádosti již určitý konkrétní pohled na výsledný tvar i dostatečnou reflexi.

U festivalů je poměrně častou slabinou nekonkrétní popis programu. Ten obsahuje pouze obecně napsaná jména a soubory, že je někdo osloven. Myslím si, že stěžejní struktura programu profesionálního a mezinárodního festivalu se sestavuje minimálně rok dopředu. Žadatelé by tedy měli uvádět konkrétnější informace.

Dalším nešvarem je, že někteří žadatelé opakovaně podávají stejné žádosti již několik let. Bylo by dobré ty obecné části žádosti jednou za čas aktualizovat.

Co se rozpočtu týče, u některých souborů jsou částky nadhodnocené a paradoxně se najdou i někteří (a nejsou to žádní amatéři), kteří mají rozpočet výrazně podhodnocený. Určitá skromnost je na místě, ale někdy to působí, že spíše neproběhla konzultace v týmu nebo s někým, kdo se orientuje ve financování atd.

Důležité je také dát před podáním celou žádost přečíst někomu, kdo udělá ještě stylistickou a gramatickou úpravu.

Jinak se domnívám, že se úroveň žádostí o granty v poslední době značně zlepšila.“

Adam Hruška (vedoucí produkce kulturního centra DIOD Jihlava)

„Jsem zároveň i žadatel za divadlo DIOD, takže co děláme za klišé i my? Když odhlédnu od chyb z nepozornosti způsobených odevzdáváním žádosti v časovém presu, je to nejčastěji finanční podhodnocení, nebo naopak nadhodnocení projektu. Myslím ale, že je to důsledek nedostatečného financování živé kultury u nás. Granty se často píší tzv. ‚na míru‘, aby když žadatel uspěje a dostane půlku z toho, co potřebuje, tak s ní přežil další sezónu.“

Libor Kasík (ředitel divadla Uffo a festivalu Cirk-UFF Trutnov)

„Nedefinoval bych to ani jako klišé. Ale de facto u všech žadatelů se určité informace v žádosti, i vícekrát a z hlediska smysluplnosti zbytečně, opakují. Hlavním důvodem je samotná forma zadání, která motivuje žadatele opakovat se. Zároveň vnímám někdy až viditelně konstruované zdůrazňování jedinečnosti projektů. I tam jsou důvody zřejmé, ale zároveň jsem si jist, že pokud má mít jakýkoli projekt nárok na veřejné peníze, měl by mít především pozitivní dopad na společnost. A to je pro všechny stejné.“ 

Martin Macháček (publicista, editor internetového vydání revue Taneční zóna)

„Myslím, že největší klišé je používání obecných termínů jako například ‚žena‘, ‚muž‘ nebo ‚láska‘ bez dalšího rozpracování, způsobem, který více než dramaturgický úvod do problematiky připomíná leták esoterické poradny. Samozřejmě se pohybujeme v prostoru, kde se pracuje s archetypy, ale čím konkrétnější projekt je, tím se pochopitelně zvyšuje jeho šance na úspěch. Za další výrazné klišé bych označil bizarní používání cizích slov, i když je to k tématu, zvoleným inscenačním prostředkům nebo metodě výzkumu naprosto zbytečné. 

PS: U některých žádostí bych také doporučil jazykovou korekturu, protože mix zvláštní českoslovenštiny s občasnými hrubkami promyšlenému projektu samozřejmě neuškodí, ale formálně se žádost čte lépe jako text.“

Lucie Hayashi (redaktorka Tanečních aktualit, tajemnice katedry tance HAMU, členka rady ATU ČR)

„Pokud je text plný obecných klišé, vzniká podezření, že umělec zatím ještě neví, co přesně to bude, a těžko tedy projekt posuzovat. Kredibilita klesá u narychlo sepsaných žádostí, odbytých, plných chyb jazykových i početních. Nejvíc mě ale bodá nůž v kapse, když se propočet honorářů na tanečníky nebo choreografy nevyhoupne ani přes 20 Kč na hodinu. Pokud ale jednotliví umělci jasně nenastaví hodnotu své práce, nelze se divit vládě, že ji bude neustále podhodnocovat. A to se snažím učit své studenty – nevymýšlejte si nesmyslné částky, ale pokud žádáte na oboru profesionálního umění, žádejte jako profesionál, a nikoliv jako ochotník.“