Mozartiana – Půvabné kousky z 18. století

Mozartiana – Půvabné kousky z 18. století

Mozartiana – Půvabné kousky z 18. století

Ve dvoraně Lichtenštejnského paláce na pražském Malostranském náměstí se 29. června 2017 odehrála premiéra projektu, který vznikl ve spolupráci tanečního souboru Hartig Ensemble a orchestru Musica Florea. Po loňské premiéře Beethovenova jediného baletu Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance se pozornost tvůrců upřela na dalšího neméně známého a významného skladatele – Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791). Jeho dílo a skladby jeho kolegů – Ludwiga van Beethovena (1770–1827) a Josepha Haydna (1732–1809) – spadají do období v hudbě označované za klasicistní, stejně jako balet druhé poloviny 18. století, v němž ještě doznívají vlivy vrcholného rokoka. Jevištní tanec tehdy procházel velkými proměnami. Již od počátku 18. století se balet snaží zbavit své čistě ornamentální funkce a symetričnosti. Objevují se první baletní produkce, v nichž je tanec využíván jako součást děje, kdy důležitou roli hraje výraz a nejde jen o esteticky vyladěné pózy.   Proměny jevištního tance Jevištní tanec 18. století si pomalu razí cestu k baletu d’action, žánru, který je „dítětem“ baletního klasicismu. Jean-Georges Noverre používá termín ballet en action a stejný žánr představoval i ballet-pantomime, jak uvádí ve své disertační práci Petra Dotlačilová (Literární dílo G. Angioliniho a J.-G. Noverra v kontextu 18. století, 2016, s. 47). Vždy šlo o označení dramatického baletu, kdy je tanec vnímán jako hybatel děje a nositel emocí. Tanec přestává plnit svou dekorativní funkci, kdy divertissement propojují operní akty. Důležitá začíná být mimika, i když tanec v té době nadále plně respektuje pravidla pro provádění tanečních prvků dochovaných v řadě traktátů, spisů a ikonografií. Ty jsou pro badatele nepostradatelnými prameny, které umožňují dosáhnout co nejfundovanější a nejvěrohodnější podoby původních verzí historických děl. Také Helena Kazárová je dlouhodobě využívá při své práci na reinscenování baletů z období od pozdní renesance po raný romantismus. Se svým souborem Hartig Ensemble pracuje dvacet let a má za sebou řadu novodobých světových premiér dobových baletů. Kromě vlastních koncertních programů se toto volné seskupení profesionálních tanečníků rovněž podílelo na vzniku bezpočtu významných divadelních produkcí, hostovalo v zahraničí a v roce 2007 započala jeho pravidelná spolupráce s Musicou Floreou. součinnosti s tímto orchestrem také vznikla i nejnovější produkce Mozartiana. V komponovaném večeru zní nejen Mozartovy skladby, ale také ouvertura k opeře La Danza Christopha Willibalda Glucka, která doprovází krátký pastorální balet-pantomimu Narcis a Palimene (na operu původně navazoval Velký pastýřský balet s nedochovanou hudbou Josefa Starzera, který byl při premiéře v Muzeu české hudby v Praze v roce 2009 nahrazen zmíněnou baletní pantomimou). Libreto k baletu vypracovala Helena Kazárová podle dokumentu Michaela D’Agaty z roku 1754 dochovaného v českokrumlovském archivu. Jde o líbezný výjev, kdy o krásného Narcise usilují dvě pastýřky Palimene a Zoe. Je to tak trochu jako v Shakespearově Snu noci svatojánské – stačí malá kouzelná věc a zamilovanost se mění. V tomto pantomimickém baletu je to stuha, jejíž připevnění nebo odnětí mění Narcisův zájem. Šibalská Zoe sundává mašli z Narcisovy hole, kterou na ni předtím Palimene zavázala a mohla se těšit z Narcisovy náklonnosti. Zoe žárlí, vytrhává šíp sošce Amorka a probodne jím Narcise. Amorek hrdinu zachraňuje, vytahuje mu šíp z hrudi a šťastní milenci odpouští Zoe její hanebný čin. Jedná se o pastorálu, a tak naštěstí vše dobře dopadne. Choreografie pracuje s dobovými tanečními kroky a prvky, které Miroslav Stehlík (Narcis), Blanka Ferjentsik Wernerová (Palimene) a Lenka Kantorová (Zoe) provádějí s patřičným půvabem a noblesou, s citem pro hereckou akci. Jak už u tohoto souboru bývá zvykem, dbá se na přesně nastavená épaulements, opozici v pózách a vypracování detailů zaoblených paží. Autentický dojem z baletu umocňují krásné kostýmy v pastelových barvách od Romana Šolce (pudrově a červánkově růžové), které vynikají na idylickém, malovaném dekoru převozné divadelní scény Florea Theatrum. Následující Les petits riens z roku 1778 zkomponoval Mozart v Paříži pro Jeana-Georgese Noverra, ve své době ceněného choreografa, jehož jméno je spjato s reformami baletu 18. století. Jde o jednoaktový balet o několika výjevech, k němuž Mozart napsal na objednávku hudbu – připisuje se mu třináct čísel z celkových dvaceti. Jak uvádí listy programu, libreto se nedochovalo, existuje jen velmi stručný popis v periodiku Journal de Paris. Noverre původně balet uvedl již v roce 1767 ve Vídni. Ve Wienerisches Diarium je stručná zmínka o ději, který se ovšem od pařížské prezentace trochu liší. Kazárová při svém nastudování díla vycházela z faktu, že Gluck komponoval ve stejné době jako Mozart, z čehož lze vyvodit i domněnku, že Noverre spolupracoval na své první verzi tohoto baletu právě s ním. Les petits riens obsahují tři příběhy: Amorka zanedbávajícího své povinnosti, Hru na slepou bábu a Pastýře v pokušení aneb Je tu taková drobnost. V rokoku rozvinutý pastorál jako obraz idylického venkova s pastýři, pastýřkami a amorky vykresluje milostná poblouznění. Tanečníci v něm potřebují některé situace ještě lépe vyhrát, aby důležité okamžiky nezanikly v dalším dění. A jelikož se posouváme v taneční historii dopředu, zaujímají se vyšší polohy attitudes, paže se protahují a provádění prvků se blíží formě akademického tance, který se pak ustaluje v klasických baletech konce 19. století. Ve Hře na slepou bábu hostovaly Maria Theresia MühlbacherBettina Knett z rakouského souboru Neoba. Spolu se členy Hartig Ensemble – Michaelou Špačkovou, Michaelou Bartlovou, Ladislavem Benešem, Václavem Krajcem, Miroslavem Stehlíkem, Lenkou Kantorovou, Blankou Ferjentsik Wernerovou – obě musely vstřebat komplikované krokové vazby a koordinaci paží v rychlých obměnách.   Komedie typů neboli commedia dell’arte Závěr komponovaného večera patřil Mozartově třicetiminutové pantomimě Pantalon a Kolombína (rovněž pojmenované jako Harlekyniáda, Maškaráda či Hudba k pantomimě), kterou Mozart napsal v roce 1783 pro jeden z vídeňských maškarních plesů. Jak vyplývá z Mozartova dopisu otci, sám zde představoval Harlekýna, jeho švagrová Kolombínu a švagr Pierota. Jde tedy o velmi osobní hudbu, zvláště když Mozart vymyslel i scénář, z jehož malých fragmentů nad partem prvních houslí autorka nového nastudování vycházela. Ostatní party jsou ztracené, proto hudební rekonstrukce baletu využila orchestraci Franze Beyera z šedesátých let minulého století revidovanou v roce 1995. Doktor, Pantalon, Kolombína, Harlekýn a Pierot náleží commedii dell’arte, divadelnímu žánru, který se těšil v 17. století velké oblibě a v 18. století zažíval krizi. Již od počátku své existence ovlivňovali její herci svým pohybovým stylem profesionální taneční styl. Řada významných tanečníků v pařížské Opeře se věnovala stylu commedie dell’arte proto, „aby získali ještě větší renomé a pro jiné, méně úspěšné v akademickém stylu, se tento, dobovou terminologií nazývaný ‚groteskní‘ styl, stával jedinou možností, jak na sebe upozornit“, píše Helena Kazárová v publikaci Barokní balet ve střední Evropě (AMU 2008, s. 68). „Pohybovost commedie dell’arte přispěla ve značné míře k vývoji profesionálního jevištního tance: extrémní polohy končetin, artistní prvky a precizně propracovaná pohybová charakteristika postav se staly základem rodícího se hereckého projevu tanečníků,“ uvádí autorka na téže stránce dále. Každá z postav musí mít svůj typický kostým – Harlekýn šaty z různobarevných kusů látky, na tváři má masku, v ruce plácačku, na hlavě klobouček se zaječím ocáskem, Pierot má nabílenou tvář, široké světlé kalhoty a halenu. Harlekýn je rozverný ve svém pohybovém projevu, Kolombína koketuje, Pierot dojímá svou nevinností a Doktor rozčiluje svou neohrabaností. Variací na příběh Harlekýna a Kolombíny je povícero, v tomto případě děvče prchá před podivínským nápadníkem Doktorem, jehož jí její otec Pantalone vnucuje, do tureckého tábora. Zde se do ní zamiluje Turek Dogan, tudíž s ním Harlekýn o svou milou bojuje. Vše ovšem dobře skončí a Harlekýn se svou vyvolenou zůstávají spolu. Sledujeme hodně akcí, které je nutné ještě lépe načasovat a zachytit v detailu v dalších reprízách. Pantalon a Kolombína je rozkošnou podívanou, elegantní v pohybovém projevu, vycházející ze znalostí dobového stylu a jeho vlivu na jevištní taneční ztvárnění. Je nastudována s velkou erudicí a zaujetím, které do inscenací autoři-tvůrci dávají. Když k tomu přičteme kouzelnou dekoraci, šarmantní kostýmy, tlumené nasvícení navozující dobovou iluminaci svíček, zvláštní zvukomalebnost orchestru hrajícího na dobové nástroje, je podmanivost uměleckého zážitku zaručena.   Psáno z premiéry 29. června 2017, Letní scéna HAMU.     Mozartiana
Hudba: Christoph Willibald Gluck (La Danza, 1755), Wolfgang Amadeus Mozart (Les petits riens, 1778; Pantalon a Kolombína, 1783)
Libreto (podle Michaela d’Agaty,
Jeana-Georgese Noverra a Wolfganga Amadea Mozarta), choreografie a režie: Helena Kazárová
Hudební nastudování a dirigent: Marek Štryncl
Hrál: Orchestr Musica Florea
Kostýmy: Roman Šolc
Scéna: Václav Krajc
Kulisy: Jiří Bláha
Premiéra: 29. června 2017  

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: