Mozartiana – Půvabné kousky z 18. století

Ve dvoraně Lichtenštejnského paláce na pražském Malostranském náměstí se 29. června 2017 odehrála premiéra projektu, který vznikl ve spolupráci tanečního souboru Hartig Ensemble a orchestru Musica Florea. Po loňské premiéře Beethovenova jediného baletu Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance se pozornost tvůrců upřela na dalšího neméně známého a významného skladatele – Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791). Jeho dílo a skladby jeho kolegů – Ludwiga van Beethovena (1770–1827) a Josepha Haydna (1732–1809) – spadají do období v hudbě označované za klasicistní, stejně jako balet druhé poloviny 18. století, v němž ještě doznívají vlivy vrcholného rokoka. Jevištní tanec tehdy procházel velkými proměnami. Již od počátku 18. století se balet snaží zbavit své čistě ornamentální funkce a symetričnosti. Objevují se první baletní produkce, v nichž je tanec využíván jako součást děje, kdy důležitou roli hraje výraz a nejde jen o esteticky vyladěné pózy.   

Mozartiana - Narcis a Palimene (B. F. Wernerová, M. Stehlík, L. Kantorová). Foto: Michael Tomeš

Mozartiana - Narcis a Palimene (B. F. Wernerová, M. Stehlík, L. Kantorová). Foto: Michael Tomeš

Proměny jevištního tance

Jevištní tanec 18. století si pomalu razí cestu k baletu d’action, žánru, který je „dítětem“ baletního klasicismu. Jean-Georges Noverre používá termín ballet en action a stejný žánr představoval i ballet-pantomime, jak uvádí ve své disertační práci Petra Dotlačilová (Literární dílo G. Angioliniho a J.-G. Noverra v kontextu 18. století, 2016, s. 47). Vždy šlo o označení dramatického baletu, kdy je tanec vnímán jako hybatel děje a nositel emocí. Tanec přestává plnit svou dekorativní funkci, kdy divertissement propojují operní akty. Důležitá začíná být mimika, i když tanec v té době nadále plně respektuje pravidla pro provádění tanečních prvků dochovaných v řadě traktátů, spisů a ikonografií. Ty jsou pro badatele nepostradatelnými prameny, které umožňují dosáhnout co nejfundovanější a nejvěrohodnější podoby původních verzí historických děl.

Také Helena Kazárová je dlouhodobě využívá při své práci na reinscenování baletů z období od pozdní renesance po raný romantismus. Se svým souborem Hartig Ensemble pracuje dvacet let a má za sebou řadu novodobých světových premiér dobových baletů. Kromě vlastních koncertních programů se toto volné seskupení profesionálních tanečníků rovněž podílelo na vzniku bezpočtu významných divadelních produkcí, hostovalo v zahraničí a v roce 2007 započala jeho pravidelná spolupráce s Musicou Floreou.

součinnosti s tímto orchestrem také vznikla i nejnovější produkce Mozartiana. V komponovaném večeru zní nejen Mozartovy skladby, ale také ouvertura k opeře La Danza Christopha Willibalda Glucka, která doprovází krátký pastorální balet-pantomimu Narcis a Palimene (na operu původně navazoval Velký pastýřský balet s nedochovanou hudbou Josefa Starzera, který byl při premiéře v Muzeu české hudby v Praze v roce 2009 nahrazen zmíněnou baletní pantomimou).

Libreto k baletu vypracovala Helena Kazárová podle dokumentu Michaela D’Agaty z roku 1754 dochovaného v českokrumlovském archivu. Jde o líbezný výjev, kdy o krásného Narcise usilují dvě pastýřky Palimene a Zoe. Je to tak trochu jako v Shakespearově Snu noci svatojánské – stačí malá kouzelná věc a zamilovanost se mění. V tomto pantomimickém baletu je to stuha, jejíž připevnění nebo odnětí mění Narcisův zájem. Šibalská Zoe sundává mašli z Narcisovy hole, kterou na ni předtím Palimene zavázala a mohla se těšit z Narcisovy náklonnosti. Zoe žárlí, vytrhává šíp sošce Amorka a probodne jím Narcise. Amorek hrdinu zachraňuje, vytahuje mu šíp z hrudi a šťastní milenci odpouští Zoe její hanebný čin. Jedná se o pastorálu, a tak naštěstí vše dobře dopadne.

Choreografie pracuje s dobovými tanečními kroky a prvky, které Miroslav Stehlík (Narcis), Blanka Ferjentsik Wernerová (Palimene) a Lenka Kantorová (Zoe) provádějí s patřičným půvabem a noblesou, s citem pro hereckou akci. Jak už u tohoto souboru bývá zvykem, dbá se na přesně nastavená épaulements, opozici v pózách a vypracování detailů zaoblených paží. Autentický dojem z baletu umocňují krásné kostýmy v pastelových barvách od Romana Šolce (pudrově a červánkově růžové), které vynikají na idylickém, malovaném dekoru převozné divadelní scény Florea Theatrum.

Následující Les petits riens z roku 1778 zkomponoval Mozart v Paříži pro Jeana-Georgese Noverra, ve své době ceněného choreografa, jehož jméno je spjato s reformami baletu 18. století. Jde o jednoaktový balet o několika výjevech, k němuž Mozart napsal na objednávku hudbu – připisuje se mu třináct čísel z celkových dvaceti. Jak uvádí listy programu, libreto se nedochovalo, existuje jen velmi stručný popis v periodiku Journal de Paris. Noverre původně balet uvedl již v roce 1767 ve Vídni. Ve Wienerisches Diarium je stručná zmínka o ději, který se ovšem od pařížské prezentace trochu liší. Kazárová při svém nastudování díla vycházela z faktu, že Gluck komponoval ve stejné době jako Mozart, z čehož lze vyvodit i domněnku, že Noverre spolupracoval na své první verzi tohoto baletu právě s ním.

Les petits riens obsahují tři příběhy: Amorka zanedbávajícího své povinnosti, Hru na slepou bábu a Pastýře v pokušení aneb Je tu taková drobnost. V rokoku rozvinutý pastorál jako obraz idylického venkova s pastýři, pastýřkami a amorky vykresluje milostná poblouznění. Tanečníci v něm potřebují některé situace ještě lépe vyhrát, aby důležité okamžiky nezanikly v dalším dění. A jelikož se posouváme v taneční historii dopředu, zaujímají se vyšší polohy attitudes, paže se protahují a provádění prvků se blíží formě akademického tance, který se pak ustaluje v klasických baletech konce 19. století. Ve Hře na slepou bábu hostovaly Maria Theresia MühlbacherBettina Knett z rakouského souboru Neoba. Spolu se členy Hartig Ensemble – Michaelou Špačkovou, Michaelou Bartlovou, Ladislavem Benešem, Václavem Krajcem, Miroslavem Stehlíkem, Lenkou Kantorovou, Blankou Ferjentsik Wernerovou – obě musely vstřebat komplikované krokové vazby a koordinaci paží v rychlých obměnách.  

Komedie typů neboli commedia dell’arte

Závěr komponovaného večera patřil Mozartově třicetiminutové pantomimě Pantalon a Kolombína (rovněž pojmenované jako Harlekyniáda, Maškaráda či Hudba k pantomimě), kterou Mozart napsal v roce 1783 pro jeden z vídeňských maškarních plesů. Jak vyplývá z Mozartova dopisu otci, sám zde představoval Harlekýna, jeho švagrová Kolombínu a švagr Pierota. Jde tedy o velmi osobní hudbu, zvláště když Mozart vymyslel i scénář, z jehož malých fragmentů nad partem prvních houslí autorka nového nastudování vycházela. Ostatní party jsou ztracené, proto hudební rekonstrukce baletu využila orchestraci Franze Beyera z šedesátých let minulého století revidovanou v roce 1995.

Doktor, Pantalon, Kolombína, Harlekýn a Pierot náleží commedii dell’arte, divadelnímu žánru, který se těšil v 17. století velké oblibě a v 18. století zažíval krizi. Již od počátku své existence ovlivňovali její herci svým pohybovým stylem profesionální taneční styl. Řada významných tanečníků v pařížské Opeře se věnovala stylu commedie dell’arte proto, „aby získali ještě větší renomé a pro jiné, méně úspěšné v akademickém stylu, se tento, dobovou terminologií nazývaný ‚groteskní‘ styl, stával jedinou možností, jak na sebe upozornit“, píše Helena Kazárová v publikaci Barokní balet ve střední Evropě (AMU 2008, s. 68). „Pohybovost commedie dell’arte přispěla ve značné míře k vývoji profesionálního jevištního tance: extrémní polohy končetin, artistní prvky a precizně propracovaná pohybová charakteristika postav se staly základem rodícího se hereckého projevu tanečníků,“ uvádí autorka na téže stránce dále.

Každá z postav musí mít svůj typický kostým – Harlekýn šaty z různobarevných kusů látky, na tváři má masku, v ruce plácačku, na hlavě klobouček se zaječím ocáskem, Pierot má nabílenou tvář, široké světlé kalhoty a halenu. Harlekýn je rozverný ve svém pohybovém projevu, Kolombína koketuje, Pierot dojímá svou nevinností a Doktor rozčiluje svou neohrabaností. Variací na příběh Harlekýna a Kolombíny je povícero, v tomto případě děvče prchá před podivínským nápadníkem Doktorem, jehož jí její otec Pantalone vnucuje, do tureckého tábora. Zde se do ní zamiluje Turek Dogan, tudíž s ním Harlekýn o svou milou bojuje. Vše ovšem dobře skončí a Harlekýn se svou vyvolenou zůstávají spolu.

Sledujeme hodně akcí, které je nutné ještě lépe načasovat a zachytit v detailu v dalších reprízách. Pantalon a Kolombína je rozkošnou podívanou, elegantní v pohybovém projevu, vycházející ze znalostí dobového stylu a jeho vlivu na jevištní taneční ztvárnění. Je nastudována s velkou erudicí a zaujetím, které do inscenací autoři-tvůrci dávají. Když k tomu přičteme kouzelnou dekoraci, šarmantní kostýmy, tlumené nasvícení navozující dobovou iluminaci svíček, zvláštní zvukomalebnost orchestru hrajícího na dobové nástroje, je podmanivost uměleckého zážitku zaručena.  

Psáno z premiéry 29. června 2017, Letní scéna HAMU.    

Mozartiana
Hudba: Christoph Willibald Gluck (La Danza, 1755), Wolfgang Amadeus Mozart (Les petits riens, 1778; Pantalon a Kolombína, 1783)
Libreto (podle Michaela d’Agaty,
Jeana-Georgese Noverra a Wolfganga Amadea Mozarta), choreografie a režie: Helena Kazárová
Hudební nastudování a dirigent: Marek Štryncl
Hrál: Orchestr Musica Florea
Kostýmy: Roman Šolc
Scéna: Václav Krajc
Kulisy: Jiří Bláha

Premiéra: 29. června 2017  

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Helena Kazárová

Hartig Ensemble

Letní scéna HAMU

Nonverbální divadloTanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

duben 2021

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: