8 Minutes – Mezi nebem a zemí

8 Minutes. Foto: Jonan Persson.

Autor: Kristina Soukupová

Tento choreograf možná nepatří k tvůrcům známým za hranicemi Anglie, avšak pracuje již delší dobu, během které stihl vytvořit pozoruhodná díla, kombinující současný tanec, nové technologie a celkový, nyní tak populární, interdisciplinární přístup. Po studiích na Royal Ballet School sbíral Whitley zkušenosti v souborech jako Rambert, Candoco, Birmigham Royal Ballet nebo i Wayne McGregor Random Dance. Posledních šest let již pracuje se svou vlastní skupinou.

Díky online streamu máme až do 22. května 2020 možnost vidět jeho celovečerní opus z roku 2017 nazvaný 8 Minutes. Choreograf jej vytvořil ve spolupráci s RAL Space, což je britské výzkumné centrum zaměřené na oblast vesmíru. Whitley se inspiroval prací této instituce, která se věnuje největší hvězdě naší galaxie – Slunci –, jejíž světlo putuje k Zemi právě osm minut. Toto vesmírné těleso nás fascinuje od nepaměti. Je dárcem životní energie, tepla i světla, zároveň však budí respekt a snad i strach. A právě přemítáním o vztahu lidského pokolení ke Slunci se choreografie zabývá.

Představení stojí na propojování lidského světa, ztvárněného sedmi tanečníky, a světa, kde kraluje Slunce, jehož obývání vesmírných hlubin je zobrazeno pomocí velkých videoprojekcí na zadní stěně jeviště. Jejich autor Tal Rosner kombinuje záběry zprostředkované vědeckým centrem RAL Space spolu s dalšími vědou inspirovanými obrazy. Nekonečnost vesmíru a prolínání nejrůznějších tvarů a světelných obrazů vnímáme společně se sledováním pohybu lidských těl v popředí.

Skupina sedmi tanečníků působí jako velmi homogenní a tvárná hmota. Na začátku se jednotlivci pomalu pohybují prostorem, oživujíce ho malými pohyby, vedenými s medovou vláčností. Postupně je ale pohyb zpracováván organicky v rámci celé skupiny, a to opravdu pozoruhodným způsobem. Tanečníci jsou a musejí být napojeni jeden na druhého, jelikož tak, jak se rozvíjí projekce, prohlubuje se i přelévání pohybu v rámci hmoty těl, které obydlují celý prostor. Choreograf do detailu pracuje s akcí a reakcí, někdy se zdá, že celá skupina je jakási masa, která se přelévá z jednoho místa na druhé, nikdy neztrácí flow ani účel svého počínání. Můžeme nechat volně rozvinout své myšlení a asociace a vnímat, jak na nás působí vesmírná projekce v kontrastu i v souladu s elementem živých bytostí. Do dialogu vstupuje i výrazná elektronická hudba Daniela Wohla. Přelévání pohybu akcentují vydařené kostýmy, které Merle Hensel vytvořila z lesklých černých kombinéz, pokrývajících hlavně nohy a torsa, paže přitom zůstávají holé.

Kromě práce skupiny nabízí choreografie i pasáže věnované duetům či jednotlivcům, vše za nekončícího tvarování barev a světel za jejich zády. Fascinující je pasáž objevující se zhruba v půli hodinového představení, kdy se projekce přece jen na chvíli odmlčí, ponoří do černoty a tanečníci se začnou pohybovat minimálními záškuby a fragmentací gest, jako by pantomimicky zobrazovali komunikaci lidí a jejich věčné „pinožení“. Tento kontrast přízemnosti na Zemi a bezbřehé nekonečnosti vesmíru je velmi výmluvný. Choreografie se však řítí dál, světlo přidává na intenzitě a v posledních minutách sledujeme na pozadí stále se zvětšující ohnivou kouli. Přináší nám dobro, či zlo? Autor nechává tuto otázku otevřenou. Zpřístupněním své choregrafie online však Alexander Whitley v nynějších časech doufá ve vnesení trochy světla do našich životů, což se mu zcela jistě podařilo.

Psáno z přenosu Sadler´s Wells Digital Stage na Youtube 8. května 2020.

8 Minutes
Choreografie: Alexander Whitley
Hudba: Daniel Wohl
Videoprojekce: Tal Rosner
Světelný design: Jackie Shemesh
Premiéra: 27. 6. 2017, Sadler´s Wells, Londýn