Prostoduchý tanec
Čtyřicátý druhý ročník festivalu nabídl mimo jiné dlouho očekávané hostování Sydney Dance Company. Tato událost se dostala do hledáčku místních obyvatel a příznivců tance zejména proto, že soubor již deset let vede Rafael Bonachela, rodilý Katalánec. Choreografie ab [intra] z roku 2018, kterou měli návštěvníci festivalového svátku příležitost zhlédnout, je jednou z nejnovějších inscenací souboru. Podle programové informace si tvůrce za téma zvolil stavy lidské duše, tedy širokou škálu pocitů, nálad i emocí, které si jen dokážeme představit. Nemohu se však zbavit dojmu, že tato pestrá paleta v uvedeném kusu chyběla nejvíce.
Bonachela je nepochybně v hloubi své duše taneční estét. Namísto vytváření situací mezi lidmi coby zdroje onoho duševního pohnutí komponuje okázalé, působivé obrazy. Prim tu hraje zejména vizuální složka – dlouhé tělesné linie, značná flexibilita veškerého kloubního aparátu, mnohdy až akrobatické výkony, a také bezvýhradná synchronicita s hudbou. V choreografii vidíme opravdu leccos – velké i menší skoky, piruety, protažené i flexované nárty, rozpřažené i prostorově koncentrované pohyby, náročnou partneřinu, skluzy, pády, chůzi, běh a mnoho dalšího. Jednotlivé prvky se cyklí a nabalují na sebe, všechno šlape jak hodinky. Preciznost interpretace snad nezná mezí, tanečníci jsou až roboticky přesní, bez sebemenšího záchvěvu života, chladnokrevně dokonalí. Na každém detailu v tomto opusu záleží a interpretům patří veškerá čest za neochvějnou synergii i nasazení.
Tento neživý, duševně statický organismus nabourává ústřední duet zhruba v polovině choreografie. Je to také poprvé, co Bonachela využívá kontrastu – na velmi dynamickou hudbu vytváří táhlý a soustředěný duet o vztahu mezi ústřední dvojicí (Charmene Yap, Davide Di Giovanni). Drásající smyčce naznačují osudovost vztahu, který dotváří přítmí a mlhavý horizont. Poprvé tak během večera z jeviště sálají emoce.
Po zmíněné scéně se však choreograf navrací zpět do svého vizuálního módu. Struktura inscenace je poměrně jednoduchá – střídají se vždy velké sborové scény a sóla, duety i tria, která vždy pozoruje někdo z předchozí skupiny po okrajích jeviště. V pohybových kvalitách choreograf varíruje od sekaného, zastavovaného pohybu až k naprosté plynulosti bez jediné pauzy. Dynamika je neustále šponována na maximum, a tak po chvíli přestanou i úžasné výkony zaujímat divákovu pozornost. Dění na jevišti bych nazval organizovaným chaosem. Vše totiž perfektně zapadá do sebe, sedmnáct tanečníků provádí každý krok a detail tak, jak bylo zřejmě zamýšleno. Přesto bylo velmi obtížné autorův záměr v díle hledat, číst a porozumět mu nebo být nějak emočně zasažen.
Co zmůže nahota?
Oproti předchozímu večeru byl duet Split australské autorky Lucy Guerin uveden na menším jevišti v Sala Pina Bausch. Hned po prvních minutách by si nejeden troufal tvrdit, že důraz na detail a preciznost provedení bude hlavním atributem aktuálního australského tanečního dění. Guerin volí ale značně jiný přístup, využívá minimalistický, subtilní pohybový materiál a hraje si s celou lidskou anatomií – od konečků prstů či různých tělesných záhybů až po pohyb celého těla. Pokud se Bonachela zaměřoval na detail v centimetrech, Guerin tak činí v milimetrech.
Od samého začátku, kdy se ve světlech objeví Melanie Lane a Lilian Steiner, poutá naši pozornost druhá zmíněná tanečnice. Je totiž zcela nahá. Divák tak získává unikátní příležitost pozorovat, co zmůže volba kostýmu s významem choreografie. A zřejmě zde se také zrodilo dané téma: rozkol mezi jednoduchou přírodou a komplikovanou kulturou.
Koncepce je opět velmi jednoduchá, zato nadmíru elektrizující. V první polovině se obě tanečnice hýbou zcela identicky. Jedná se o různorodé, jen stěží identifikovatelné pohyby. Někdy připomínají baletní prvky, jindy naopak pohyby boků evokují čistě sexuální podtext. Repetitivnost a naléhavost celkové kompozice uhrane diváka, sevře mu hrdlo a nenechá ho polevit v jeho soustředění. Tento aspekt se vytrácí ve druhé půli večera – tanečnice bílou páskou ohraničené jeviště rozdělují stejným materiálem na poloviny a následně jednu půli zase na dvě poloviny. To se děje až do chvíle, kdy jsou si tak blízko, že se již nemohou pohybovat, natož tančit. Význam se rozpouští v různých spíše mimovaných scénkách. Jejich výraz si pohrává s animalitou, předstírají například kanibalismus, pitvoří se, vzniká mezi nimi podivný, ambivalentní vztah. Obě působí jako v transu, ve kterém zkrátka dělají cokoliv, co je právě napadne. Vše se ale zároveň cyklí a opakuje, zřídkakdy i rozvíjí. A právě zde kus polevuje na své síle. To, co se zprvu jeví jako koncentrovaná a precizní kompoziční práce, je bezezbytku přidušeno něčím, co zřejmě chtělo říct mnohé, ale nakonec nesdělilo zhola nic.
Psáno z repríz 5. a 6. července 2019, Mercat de les Flors, Barcelona.
ab [intra]
Choreografie: Rafael Bonachela
Hudba: Nick Wales
Světelný design: Damien Cooper
Scénografie, kostýmy: David Fleischer
Premiéra: 14. 5. 2018
Split
Choreografie: Lucy Guerin
Hudba: Scanner
Světelný design: Paul Lim
Kostýmy: Harriet Oxley
Premiéra: 16. 3. 2017
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Mila
Za mě...ne. Nepohoršuje, ale je to za hranicí. Pro mě je klasika klasikou. Pokud nekdo chce jít touto cestou, tak ať…Labutí jezero aneb Co nejdál od pohádky