Agua de Lagrimas – Posedlost po nejdokonalejším parfému

Agua de Lagrimas – Posedlost po nejdokonalejším parfému

Agua de Lagrimas – Posedlost po nejdokonalejším parfému

Představení polského souboru Warsaw Mime Centre Company Agua de Lagrimas šťastně zahájilo druhý ročník festivalu My Mime, který je pozoruhodným pokusem o vytvoření širší umělecké platformy pro žánr, jenž se prostřednictvím rovněž nedávno založené Federace evropského mimu hlásí po období určité umělecké stagnace (alespoň u nás) opět o své místo na slunci. Na tomto experimentu, kterému přejeme šťastné pokračování, se podílí umělecká škola Die Etage z Berlína pod vedením Nilse Kühna, jmenovaný varšavský soubor (který má i svou vratislavskou pobočku) řízený mimem Bartłomiejem Ostapczukem a katedra pantomimy HAMU pod vedením Adama Halaše. Ačkoli mezi našimi kulturami existují dlouhodobé a významné umělecké kontakty, soubor varšavského Mime centra u nás vystoupil poprvé a hned s reprezentativní ukázkou, která měla v Polsku premiéru teprve nedávno. Pražský divák tak mohl ocenit originální přínos varšavských mimů, který se opírá hlavně o dědictví zakladatele pantomimy Henryka Tomaszewského, současníka Jerzy Grotowského i našeho Ladislava Fialky. Samozřejmě tu svou roli sehrály i vlivy francouzské a zejména Marcela Marceaua, jako snad ve všech evropských zemích, ale polská produkce současnosti je zcela originální a nese pečeť jedinečnosti i příznačného polského šarmu. Samotné představení motivicky volně navazuje na slavný román Patricka Süskinda Parfém (česky: Academia, Praha 2006). V něm jde o příběh muže, který dokáže zachytit a charakterizovat všechny možné vůně. Posedlý svou představou touží vyrobit nejdokonalejší parfém, jehož esence má vyvolávat dojem vůně mladé nevinné dívky. Ovládán svou představou se dokonce stane vrahem. Polská úprava námětu se samozřejmě s ohledem na možnosti tichého žánru omezuje na vytvoření dramatického děje postaveného na rozvíjení situace o osmi osobách (interpretovaných pětičlenným souborem): tvoří je obchodník s parfémy, zvrhlý génius jménem Frollo a tři postavy mladých dívek a jejich nápadníků. Osou veškerého dění na jevišti je právě Frollo. Světlem a několika rekvizitami vytvořená skromná scénografie slouží vlastně jenom k náznaku dějiště a k vytvoření příslušné atmosféry. Struktura inscenace je postavena na řetězci jen velmi volných vztahů mezi postavami, z nichž každá je jakoby na světě sama pro sebe. Právě umění vytvořit postavu je vlastním inscenačním klíčem, který spoléhá na němé herectví souboru. Režijní aranžmá představení se tak plně rozpouští v hereckých výkonech. Habitus a charakterizační výbava každého z nich jsou mimořádné – ať už jde o komediálně tradičně pojatého měšťáka – obchodníka Pavla Kuleszu, nebo odlišné typy výjimečně šarmantních mladých žen, jež polské herečky (Ewelina Grzechnik, Marta Grądzka, Paulina Szcęsna) obdařily specifickým charakterem v chůzi a chování i jemnými znaky jejich sociálního zařazení (současně dokázaly věrohodně zahrát i mužské role). Výkon Bartłomieje Ostapzuka v roli Frolla však překonal i tyto znamenité interprety. Jeho Frollo nemá nic, jen zedraný špinavý oblek, je téměř holohlavý, s vypadanými zuby, ubohý tulák, everyman světa, ponižovaná, primitivní bytost, jejíž geniální schopnosti jen pozvolna vycházejí najevo stejně jako zvrhlá milostná touha. Bartłomiej Ostapzuk je nepochybně velký herec, neboť vytvořil němou postavu jako z jednoho kusu, charakteristickou zvláštní, střídmou gestikou, akčními postoji a mimickými psychologickými momenty, spojovanými hlavně s vnímáním vůně mladých žen. Je to tak trochu k vraždě dohnaný Vojcek a tak trochu zločinný Pierot, který na sebe nabral úpadek veškerého lidství, aniž by však přes všechny excesy jeho existence nevyzařovala něco všeobecně živého a lidského. Byl to zvláštní večer, tak jiný, než bychom mohli při dílčí znalosti polského mimu očekávat. Agua de Lagrimas je rozhodně jedna z nejzajímavějších mimických inscenací, které jsem v poslední době viděla. Přitom nese pečeť divadelní kultury své země – jako by v pozadí dohlíželi na její tvar a obsah Tadeusz Kantor, Bruno Jasieński, Bruno Schulz i Henryk Tomaszewski. Psáno z představení festivalu My Mime 21. května 2015, Experimentální prostor NoD – Roxy. Agua de Lagrimas Režie: Lionel Menard
Spolupráce: Bodecker a Neander Company
Scéna a kostýmy: Agnieszka Magiera a Emilia Obłękowska
Světelný design: Andrzej Król, Alexander Neander a Paweł Srebrzyński

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: