Ahnen – Sonda do života několika postav

Ahnen. Foto: Archiv Tanztheater Wuppertal Pinya Bausch.

Ahnen je tušení, předtucha, intuice. „Něco“ se děje už od samého začátku. Na jevišti jsou připraveny obrovské kaktusy a hlína (přírodní materiály provází Bauschovou v nespočtu jejích děl). Celá scéna se otevírá příchodem drobné ženy s kolečkem naloženým cihlami, ze kterých tato žena v černých šatech postupně staví zeď. Na tvorbě Piny Bauschové je naprosto geniální její opravdovost. Žádná rekvizita není jenom jako, žádná postava není jen výplněk. Jediný mrož nebyl živý, zato byl vyroben v životní velikosti.

Velmi cenná, a u mnohých děl postrádaná, je hra s charaktery jednotlivých postav, té je však v Ahnen dostatek. Některé postavy se během celé doby nepromění ani o milimetr (žena strouhající mýdlo na stejném místě, ve stejném oděvu, stejným stylem a stejnou reálnou dobu – rozsvěcuje si vždy svíčku) a u jiných poznáme vývoj takřka okamžitě.

Na scéně se tak během celé choreografie objevuje několik desítek postav, které jsou zajímavé jen tím, že přicházejí. Některé vcházejí v pravý moment, aby přerušily něco jiného a strhly na sebe pozornost. Jiné zaskočí svým jekotem intimní chvíli těch předchozích, aby vrátily celou choreografii do lehčího módu. Bauschová je mistrem načasování přeměn lidí i věcí. Celé dílo je koncipováno jako sonda do života několika postav, rychlý střih a rychlá přeměna dění jsou podpořeny reprodukovanou hudbou, jejíž výběr má široké spektrum: od kmenového zpěvu do punk rocku, přes Claudia Monteverdiho po melodie z filmů s Fredem Astairem. Nálada je víceméně uvolněná až humorná. Občasné mluvené slovo umocňuje humorné počínání postav.

Na celém souboru je viditelná neskutečná propojenost. Herci procházejí jevištěm stejně lehce jako pavouci po pavučinách. Tu a tam někdo vklouzne do hlavního prostoru a vynikne v krátké pasáži jako například, když tři muži s knírkem v důchodovém věku zabaleni do dek vyprávějí historky… Záhy je dovlečen na pódium klavír, na který se začne hrát, a přítomná žena zazpívá slavnou árii. V jiný, podobně tichý moment vysoký muž v černém obleku přiváží ve skleněném bazénku s vodou oblečenou ženskou postavu. Celá tato pasáž nápadně připomíná pohřební obřad. Překvapením je, když se tato žena zvedne a začne hrát na klavír umístěný půl metru od její „rakve“. Bizarností a překvapivých momentů je v Ahnen bezpočtu. Někdy v člověku vyvolávají naštvanost: Proč zrovna teď Bauschová zrušila tak geniální moment? Proč se vše točí tak rychle? Vzápětí jste ale překvapeni novým zajímavým aktem a chápete, v čem spočívají originalita a absolutní devíza tohoto díla: jde o vztahy, lidské myšlenky a chování na základě intuice, lidského pudu a chtíče…

Potom už není důležité přicházet na to, jak spolu souvisí žena stavící zeď s mužem se sukní sólistky Labutího jezera oblečenou na hlavě nebo třeba bohatý fakír s mužem pouštějícím vrtulník na dálkové ovládání. Ahnen je kánonem několika kultur, osobností, povah, tónů i barev. Je to sen, imaginace, přání i předtucha každého z nás, a proto má nespočet interpretací. Bauschová si pohrávala s kombinací zdánlivě nestejných věcí a dokazuje, že všechno se vším nějak souvisí.

Co zůstává v tomto díle opomenuto, je samotný tanec. Je ho zde jak šafránu, ale když se objeví, tak bere dech. Výrazná práce paží, lehkost pohybu, rozpuštěné vlasy uzavírající jeden pohyb a začínající další. Oproti tomu pragmatická práce s chůzí a jejími variacemi. Vše, co známe z různých ukázek choreografií Tanztheater Wuppertal. Kdo viděl film Wima Wenderse, rozpoznává i v Ahnen některé taneční obrazy a znovu si uvědomuje, jak skvělou režisérskou práci na snímku Pina Wenders udělal.

Je až obdivuhodné, jaký dopad má Ahnen, proslulý svou rozmanitostí a nápaditou scénografií, i na současného diváka v dnešním světě. To jen potvrzuje nadčasovost děl Piny Bauschové, ženy tak svízelné, že její duše soubor neopustila ani po šesti letech od její smrti.  

Psáno z představení 26. dubna 2015, Sadler’s Wells Theatre Londýn.