Amatérský galavečer profesionálního souboru aneb PKB oslavuje založení Baletu Praha

Amatérský galavečer profesionálního souboru aneb PKB oslavuje založení Baletu Praha

Amatérský galavečer profesionálního souboru aneb PKB oslavuje založení Baletu Praha

Dne 16. listopadu 2014, padesát let po uvedení prvního představení souboru Balet Praha, uspořádal Pražský komorní balet galavečer k oslavě založení svého předchůdce. Ten vzbudil v roce 1964 svým programem, odvahou a elánem posunout taneční umění k novému výrazu naprostou senzaci. (O prvních krůčcích Baletu Praha a jejich ohlasech více v Seriálu o Baletu Praha z dobových výstřižků.) V roce 1975 obnovil původní ideu souboru Pavel Šmok, když založil Pražský komorní balet. Přes mnoho nesnází, peripetií a bojů za uměleckou svobodu i ekonomickou samostatnost si soubor dlouhou dobu udržoval vysokou uměleckou kvalitu. V roce 2003 byl s vidinou ekonomické stability přičleněn k Státní opeře, avšak již za několik let se znova osamostatnil pod jménem Pražský komorní balet Pavla Šmoka, aby se opět pokusil o zformování vlastního uměleckého výrazu. S odchodem Lucie Holánkové a změnou uměleckého vedení začal vystupovat znova jen pod hlavičkou Pražský komorní balet a jeho cesta byla v posledních letech spíše nejasná. (O těchto změnách i názorech na směřování souboru se dočtete v článku Fenomén Šmok – Quo vadis PKB?). Nutno přiznat, že současný soubor PKB má s minulými snahami jen málo společného. Sveřepě se drží své slavné minulosti a ve jménu pokračování tradice argumentuje svoji nutnou existenci – duch a poslání svého předchůdce však marně hledá v zašlých stopách. Vždyť jen za poslední dva roky se konalo několik konkurzů na doplnění členů baletu, těžko tedy můžeme mluvit o soustavně spolupracujícím kolektivu, jaký je zásadní podmínkou pro fungování takového tělesa a jeho uplatnění v konkurenci. A to je, bohužel, přesně to, co na jevišti při galavečeru PKB chybělo nejvíce – cit a sehrání tanečníků, radost ze společné práce a zapálení pro věc – to, co by měl právě tento soubor vyzařovat do hlediště více než kdo jiný, to, co dělalo Pražský komorní balet jedinečným v devadesátých letech. Večírek zahájil smyčcový kvartet Bedřicha Smetany Z mého života v choreografii Pavla Šmoka pro tři páry tanečníků. Dokonalé souznění choreografa se skladatelem slibuje pohlazení po české duši a dojemný umělecký zážitek. Právě toto dílo však odhalilo v největší míře nepřipravenost, nesehranost a nezralost interpretů k zvládnutí technicky, stylově, hudebně i výrazově náročného partu. Velkým otazníkem byl výběr ústředního páru v podání Jitky Tůmové a Patrika Čermáka (oba absolventi TCP), kterým chyběl do zdařilého výkonu a technické jistoty ještě velký kus práce. Zaujatý a mladistvě prožitý výraz obou k úspěchu celého partu, bohužel, nestačil. Nejlépe se zde projevili Tomáš Červinka a Jaroslava Janečková, z jejichž tance byla cítit zralost, zkušenost i jistota. Více času na zkoušky a sehrání celé šestice se zdálo klíčovým nedostatkem uvedení tohoto geniálního díla. Po přestávce se divákům v krátkém videu připomněla historie založení souboru Balet Praha, jeho vize i úspěchy raných prací stěžejních choreografů Luboše Ogouna a Pavla Šmoka. Jejich tvorba z šedesátých let byla připomenuta dvěma krátkými duety. Druhou větu z Listů důvěrných Leoše Janáčka nastudovala stejně jako první choreografii večera dlouhodobá sólistka a múza Pavla Šmoka Kateřina Dedková-Franková. Ani tento duet však nepřesvědčil diváky o kvalitách tanečníků, mladistvý projev Tamary Kšírové i Vojtěcha Raka (oba absolventi TK hl. m. Praha) působil jako dobře provedená etuda z večera taneční školy – profesionalita tanečníka však tkví právě v tom, co může divák nalézt za dobře provedenými kroky navíc. To skvěle předvedla Lenka Maříková (členka Bohemia Baletu) jako A-bomba v duetu s pilotem z baletu Hirošima Luboše Ogouna. Dramatický výraz Patrika Čermáka jí byl dobrým partnerem a za svou brilantně a věrohodně předvedenou sílu i hrůzu atomové bomby si vysloužila dlouhotrvající a vřelý potlesk celého hlediště. Druhou třetinu gala pak zakončil krátký úryvek z duetu V mlhách Petra Zusky na hudbu Leoše Janáčka, přesvědčivě podaný Lenkou Bílkovou a Jitkou Tůmovou, i když tempo nahrávky působilo poněkud zběsile. Je jasné, že živý orchestr by byl náročným požadavkem, ale zážitek z některých choreografií by tak mohl stoupnout až o sto procent. Po druhé pauze čekal diváky oblíbený Mariin sen Petra Zusky, který neztrácí na své přitažlivosti a je vděčným materiálem pro exhibici mužských tanečníků. Pánské kvarteto doplnil Viktor Konvalinka (sólista ND Praha), který ve svém projevu viditelně vynikal nad své souputníky. Tamara Kšírová se zde dobře zhostila své role pokušitelky. Zasloužený potlesk na konci večera však patřil především Pavlu Šmokovi, který se přes mnohé zdravotní problémy přišel pozdravit nejen s tanečníky, ale především s hosty a pamětníky jeho dlouholetých nezištných snah vytvořit nesmazatelnou kapitolu v historii českého tance. Celkově zhodnotit tento galavečer není snadné. Je určitě záslužným činem PKB, že se hlásí k tradici svého předchůdce a snaží se uvádět a udržovat již téměř zapomenuté klenoty českých choreografických velikánů, které stále mají divákům co říci. Pokulhává však úroveň interpretace uváděných děl, jako by se vedení souboru spokojilo jen s přibližností (a v tom bude možná největší kámen úrazu, že se soubor nalézá již delší dobu bez silného uměleckého vedení, které by pohlídalo úroveň a připravenost choreografií). Těžko pak PKB uznat jako profesionální taneční těleso, když jeho základnu tvoří sice talentovaní čerství absolventi konzervatoří, kterým však chybí především důsledné umělecké vedení pro kontinuální rozvíjení vlastního potenciálu a zázemí pro důkladnou přípravu choreografie. Galavečer a díla uznávaných českých choreografů by si zasloužily také adekvátní uměleckou úroveň prezentace souboru. Srovnáme-li ji namátkou například s nedávno v Praze hostujícím souborem Národního divadla moravskoslezského a jeho provedením Tria g moll, musíme uznat velkou propast v interpretaci Šmokova repertoáru profesionálním baletním souborem a nepřesvědčivostí Pražského komorního baletu. Jeho prvotní „povinností“ a programem by měla být právě kvalitní prezentace Šmokových děl, a teprve potom hledání nové tváře i za cenu mnohých pokusů a omylů, což se v posledních několika produkcích snažila česká taneční veřejnost chápat a tolerovat. Psáno z galavečera k 50. výročí založení Baletu Praha 16. listopadu 2014, Stavovské divadlo Praha. Z mého života
Hudba: Bedřich Smetana (smyčcový kvartet Z mého života)
Choreografie: Pavel Šmok 
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková 
Návrh kostýmů: Jan Dušek
Světelný design: Jakub Sloup
Premiéra: 16. listopadu 1983, divadlo Rokoko Praha
Listy důvěrné (2. věta)
Hudba: Leoš Janáček
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Libreto: Pavel Šmok
Kostýmy: Miroslav Walter
Světelný design: Jakub Sloup
Premiéra: 27. května 1968
Hirošima (duet „letce a jeho svědomí“)
Hudba: Wiliam Bukový
Choreografie: Luboš Ogoun
Nastudování: Libuše Ovsová
Kostýmy: Josef Jelínek
Světelný design: Jakub Sloup
Premiéra: 13. listopadu 1964
V mlhách (1. věta)
Hudba: Leoš Janáček
Choreografie: Petr Zuska
Nastudování: Veronika Iblová 
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Petr Zuska
Premiéra: 1. prosince 1996
Mariin sen 
Hudba: Cesare Pugni a Camille Saint-Saëns
Choreografie: Petr Zuska
Nastudování: Radek Vrátil 
Kostýmy: Roman Šolc
Světla: Daniel Tesař a Petr Zuska
Premiéra: 19. května 2002, Národní divadlo Praha

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: