Amerikana potřetí
Pocta ruské tradici
Večer otevřel „otec amerického baletu“ George Balanchine, choreograf považovaný za nejvýznamnějšího inovátora klasického tanečního stylu ve 20. století. Soubor Národního divadla již v dřívějších letech uvedl několik jeho choreografií jako např. Tarantellu nebo Who Cares?, nebylo to tedy první setkání se specifickým balanchinovským stylem. Pro novou Amerikanu byla zvolena choreografova pocta imperiální ruské baletní tradici s názvem Theme and Variations, z roku 1947. Balanchine, rodák ze Sankt Petěrsburgu, byl odchován ruskou baletní školou a nikdy nepopíral nesmírný vliv, který na něj tato škola měla – sám navíc bývá někdy označován jako „Marius Petipa 20. století“. V jeho tvorbě zaujímá naprosto zásadní postavení hudba a byli to právě dva ruští hudební skladatelé – Petr Iljič Čajkovskij a Igor Stravinskij, k nimž měl zvláštní vztah.
Theme and Variations bylo vytvořeno na Čajkovského Suitu pro orchestr č.3 G dur, jejíž hudební struktura je reflektována již v názvu choreografie. Opona se zvedá a odhaluje spektakulární taneční sál z 19. století, osvětlený honosnými lustry. Na parketě stojí uprostřed balerína a její partner, obklopeni sborem tanečnic jako dvořany. Sledujeme klasický balet v jeho nejgrandióznější podobě. Balanchine pracuje s dynamikou klasického stylu a za totálního souznění tance s hudbou rozvíjí jednoduché struktury ke komplexnějším. Je to přehlídka klasické techniky akademického tance, avšak obohacená Balanchinovým stylem, který balet proměnil pro 20. století. Je to zejména důraz na akcentované allegrové prvky, vyžadující precizní provedení a kladoucí značnou zátěž na tanečníky. Sólové pasáže hlavního páru jsou střídány výstupy corps de ballet, nejdříve pouze jeho ženské části, ale poté již velké obsazení zaplňuje jeviště v okázalé polonéze, kterou kulminuje celý balet, doprovázený živě orchestrem Státní opery Praha pod vedením Davida Švece.
Na premiérách se v sólových partech představili Nikola Márová s Adamem Zvonařem a Miho Ogimoto s Alexandrem Katsapovem. Obě sólistky se velmi dobře vyrovnaly s nároky, které na ně choreografie klade a navíc dokázaly naplnit lyrismem jak hlavní pas de deux, tak například i originální scénu, kdy tanečnice vytvoří ze spojených rukou oblouky arkády, v jejímž středu orámují sólistku, jednoduše provádějící développés. Briové pasáže sice ještě postrádají onu samozřejmost, která nechybí provedení amerických tanečnic, ty jsou ale v tomto stylu již vychovávány na škole. Pánský part, plný piruet a dvojitých tour en l’air je jistě výzvou; již Michail Baryšnikov se nechal slyšet, že Theme and Variations byl jedním z nejnáročnějších baletů, který kdy tančil. Talentovaný Adam Zvonař přináší svěžest a mládí, přitom je spolehlivým partnerem zkušené Nikoly Márové, zatímco Alexander Katsapov zúročuje zkušenosti a přirozenou jevištní osobnost. Na dodržení choreografie a stylu dohlíží experti z USA, ale kostýmy a scéna mají jistou volnost. Pro Národní divadlo je jejich autorem Roman Šolc, který klasickým balerínám propůjčil výrazný fialový odstín. Celá výprava má ve své zářivosti evokovat nádheru taneční slavnosti 19. století u královského dvora. Některé zahraniční inscenace nechávají scénu kromě lustrů zcela prázdnou, aby více vyzněl samotný tanec. V pražském nastudování je použito několik třpytících se lustrů a zejména obří fialové závěsy rámující celou scénu, spolu s vysokými svícny na modrém pozadí. Může se to zdát už trochu příliš, avšak sebevětší třpyt nepřebil energii celého sboru, který se i přes drobné nepřesnosti dobře popral s propracovanou Balanchinovou choreografií.
Strhující Forsythe
William Forsythe vytvořil dnes již téměř klasický opus In the Middle Somewhat Elevated v roce 1988 pro Pařížskou operu. Ač původem Američan, zasvětil svůj pracovní život Evropě – byl dlouholetým šéfem Ballett Frankfurt. Můžeme se na něj dívat jako na dalšího inovátora klasického tance, svým způsobem navazujícího a expandujícího Balanchinův styl. Forsythe zkoumá hranice možností lidského těla v rámci nastolené klasické techniky. Z uvedených choreografů večera je jediným žijícím, avšak patří již svým způsobem ke klasikům, kteří posunuli balet do 21.století. Tanečníci, kteří tančí jeho díla, musí mít klasickou techniku na té nejvyšší úrovni, jelikož ve Forsythově světě čelí rychlým zvratům, extrémním pohybům, pozicím off-balance a krkolomným až akrobatickým pas de deux. Tři muži a pět tanečnic na špičkách, odění v prostých trikotech, rozpohybovávají zcela prázdnou scénu v In the Middle Somewhat Elevated, za zvuků elektronické hudby nizozemského skladatele Thoma Willemse. Ten dlouhodobě spolupracoval s Williamem Forsythem a i tento opus vznikal hudebně přímo na sále, kde se rodila choreografie. Elektronické beaty po celou dobu tepou a pulsují a tanec, stejně jako u Balanchina, těsně souvisí s hudbou. Choreografie je opravdovou zkouškou pro soubor, nutná je přesnost, rychlost a zároveň jistá nenucenost a civilnost, to když tanečníci náhle skončí svůj part a odcházejí z jeviště, aby se náhle opět připojili k dalšímu dění. Jednotlivá pas de deux střídají sóla, tria i skupinové akce, často se jich na jevišti děje více najednou, což divákům nedovoluje vydechnout. Jako bychom se nadechli s prudkým světlem na začátku choreografie a vydechli až s black-outem na úplném konci – takovou sílu a atmosféru toto dílo má. Jeho efekt stojí a padá s výkonem souboru, tedy dá se říci skupiny sólistů. Balet Národního divadla zde podává skvělý výkon, je naprosto suverénní a všichni tanečníci soustředěně a s nebývalým atakem prezentují geniální Forsythovu choreografii, již přijela nastudovat americká tanečnice, pedagožka a choreografka Jodie Gates. Odvedla skvělou práci, ale skvělou práci hlavně odvedl soubor baletu Národního divadla. Nelze vyzdvihnout obsazení jedné premiér, obě skupiny podaly strhující výkon, který In the Middle Somewhat Elevated vyžaduje.
Tančící námořníci
Když se řekne Jerome Robbins, všem se hned vybaví zejména muzikál West Side Story, Broadway, ale i New York City Ballet. Jeho zřejmě nejznámější dílo Fancy Free z roku 1944 bylo vybráno, aby završilo večer Amerikany III. Příběh tří námořníků, kteří se během 2. světové války vylodí v New Yorku a v baru se snaží seznámit s děvčaty, přináší jiné kvality, než ty, které jsme mohly sledovat v průběhu večera. Robbins geniálně používá klasický tanec ke ztvárnění děje a vykreslení charakterů. Prvky společenského tance, humorné epizody a pro tento večer emblematická provázanost s hudbou (Leonard Bernstein), to vše činí z Fancy Free skvělý trhák na závěr. Trojlístek Matěj Šust, Ondřej Vinklát a Giovanni Rotolo na 1. premiéře nezklamal po taneční ani po herecké stránce. Pánské party opravdu mají co tančit, i když každý námořník je jiný. Projeví se to zejména v jejich soupeření o slečny. První z nich chce hlavně ohromit technickými triky, druhý sází na roztomilost a třetího námořníka, kterého tančil původně sám Jerome Robbins, ve svém partu akcentuje rytmus a latinské rytmy. I Veaceslav Burlac, Jonáš Dolník a Viktor Konvalinka si svůj drink na jevišti užívají a přitom mají pod kontrolou nelehký tanec, v kombinaci s jazzující Bernsteinovou hudbou, se kterou se ovšem místy trochu potýká dechová sekce orchestru. Fancy Free je perličkou na závěr, atmosférou lehkým, nároky na provedení však závažným dílem, které soubor Národního divadla prověřilo zase z jiné stránky.
Třetí americký večer se podařil, milovníkům tance umožnil konečně vidět na českém jevišti naprosto zásadní choreografie a styly 20 .století a velmi šťastně v jednom večeru zkombinoval tři tvůrce, kteří se svým inovativním přístupem ke klasickému tanci zapsali do jeho historie. Soubor baletu Národního divadla jakoby prošel zkouškou ohněm a dokázal, že má špičkové tanečníky a ambici inscenovat světové choreografie.
Psáno z 1. a 2. premiéry 25. a 26. října 2012, Státní opera Praha.
Theme and VariationsChoreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Scéna: Roman Šolc
Kostýmy: Roman Šolc
Nastudování: Victoria Simon
In the Middle Somewhat Elevated
Choreografie: William Forsythe
Hudba: Thom Willems
Kostýmy: William Forsythe
Světla: William Forsythe
Nastudování: Jodie Gates
Fancy Free
Choreografie: Jerome Robbins
Hudba: Leonard Bernstein
Scéna: Oliver Smith
Kostýmy: Kermit Love
Světla: Ronald Bates
Nastudování: Jean Pierre Frohlich, Bart Cook
Dirigent: David Švec
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?