Anna Karenina v Plzni

Anna Karenina v Plzni

Anna Karenina v Plzni

Plzeňský balet uvedl balet Anna Karenina zpracovaný podle románu Lva Nikolajeviče Tolstého (1828 – 1910), jehož tvorba představuje vrchol ruské klasické literatury. Tolstoj intenzivně vnímal sociální společenské rozdíly a prosazoval reformu nevolnického systému tehdejšího Ruska. Ke konci života žil životem prostého rolníka, oblékal se jako venkovan, fyzicky pracoval a dospěl k názoru, že zlo ve společnosti může být odstraněno morálním přerodem každého člověka. Snažil se žít jako prostý venkovan, založil školu pro rolnické děti, ale zůstal nespokojen, že vlastně žije „panským“ životem. Proto se svým lékařem Dušanem Makovickým opustil rodnou vesnici Jasnou Poljanu, na cestě onemocněl zápalem plic, na který umírá. Láska laskavá i zraňující
Annu Kareninu
proslavila v tanečním světě Maja Plisecká, která ji tančila a sama nastudovala na hudbu svého manžela Rodiona Ščedrina (1972).  Libreto baletu vychází z obsáhlého stejnojmenného díla, kde na osudech rodin Kareninových, Oblonských a Levinových spisovatel ukazuje střet osobních tužeb a společenské konvence. Anna své štěstí a svůj smysl života hledá v lásce. V osmnácti byla provdána za mnohem staršího Karenina - úředníka, avšak život s ním ji vnitřně nenaplňuje. Teprve láska k Vronskému v ní probouzí všechny touhy a dává ji možnost uvědomit si banálnost svého manželství. Tolstoj vykresluje nitro svých postav jako nezúčastněný pozorovatel, zachycuje zmatek hrdinů, kteří hledají smysl svého konání. Postavení Anny se však stává tragické – sama v sobě řeší boj mezi mateřskou láskou a mileneckou – odchodem k Vronskému Anna narušuje tehdejší konvence. Vronskij jako typický představitel zlaté mládeže se na chvíli přeměňuje v čestného muže, ale nedokáže překonat těžké situace. Tento jeho rys je také symbolizován ve scéně dostihů, když se blíží vítězně do cíle, ale nad poslední překážkou neopatrným pohybem láme vaz svému koni. Podobně tomu je v jeho životě s Annou – získal ji, ale ničí jí život a zoufalá Anna končí pod koly jedoucího vlaku. Autor baletu Libor Vaculík se soustředil na vztah ústřední dvojice a postavy Levina a Kitty jsou na rozdíl od předlohy načrtnuty pouze okrajově, rodina Oblonských zde nevystupuje. Vaculík umí roztančit velké příběhy, jdou mu od ruky, odvíjí se svižně a srozumitelně. Jako zkušený choreograf a režisér také v Anně Karenině pracuje s jistotou a zručností. Obrazy se střídají v rychlém sledu, každá scéna končí do tmy, abychom byli následně vtaženi do další zlomové situace. Inscenace nezapře svého tvůrce, který má na svém kontě desítky úspěšných baletních titulů (například Malý pan Friedmann, Čajkovskij, Marie Stuartovna, Ivan Hrozný, Edith- vrabčák z předměstí) a je podepsán pod řadou muzikálových choreografií.    Silné momenty ve finále
Vaculík je dobrým vypravěčem, Anně Karenině dal spád, někdy však příliš spěchá a nenechá hrdiny naplno se pohybově oddat jejich prožitkům a emočnímu vzrušení, nepodtrhne důležitost některých momentů, které jsou předzvěstí věcí příštích. Balet je vystavěn s profesionální rutinou a ty, kdo Vaculíkovu tvorbu znají, nic nepřekvapí. Charaktery postav jsou dobře načrtnuty, pohyb je proměnlivě tvarován, ale ne vždy jde naplno do citové rozpolcenosti postav. V některých momentech milostných duetů se na scénu valí až příliš mnoho kouře a barevně ostré nasvícení narušuje intimitu sdělení – v  duetech Anny a Alexeje Vronského chybí momenty spočinutí, stačil by dotek, jenž by mohl vypovědět více než „obligátní“ převalování dvojice po scéně. Zbytečně prvoplánová je také chvíle, kdy se na Vronského vrhá prostitutka, která mu dává hlavu do rozkroku… Jako hudební předlohu si choreograf vybral části skladeb Dmitrije Šostakoviče, při plesových scénách zní z nahrávky valčík z prvního jednání  Labutího jezera Petra Iljiče Čajkovského. Hudba podkresluje dramatické momenty baletu a vybízí k hutnému tvarování. Scéna Martina Černého pracuje s náznakem - pohyblivými komponenty, projekcí vystihující Petrohrad a Moskvu ve stínovém odrazu jejich charakteristického monumentu. Scénický design spolu s dobově vyladěnými kostýmy Romana Šolce patří ke zdarům inscenace.  Balet stojí a padá s hlavní představitelkou – tou byla na premiéře Zuzana Pokorná, která se s Annou potkala ve správnou chvíli – mohla do ní vložit svou profesní vyzrálost a zkušenost. Prociťuje svou roli s jejími zmatky, tužbami a vkládá do ní maximum empatie, kterou její part ve Vaculíkově pojetí dovoluje. Ondřej Vinklát zaujme v roli Vronského mladistvým elánem, bezstarostností a náruživostí. Je technicky suverénní a zvládá výrazový rozsah svého partu. Karenin Petra Hose zaujme svou strohostí, přesným gestem a herecky odstíněným projevem. Škoda, že choreograf nešel více na dřeň postav – daří se mu to až v závěrečných obrazech, kdy Anna propadá zoufalství a beznaději, které se odrážejí v emočně vypjatém tělesném prožitku a gestech – to jsou silné momenty… Vaculík využívá špiček, pracuje v neoklasickém duchu a soustředí se na výrazový účinek postav. Mohl jim ale dopřát více pohybového ponoru, komplikovanosti a Anna Karenina nemusela být jen dobrá. Mohla být vynikající. Psáno z premiéry 17. listopadu 2012, Velké divadlo, Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Anna Karenina
Libreto, choreografie, režie: Libor Vaculík
Hudba: Dmitrij Šostakovič
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Roman Šolc
Premiéra 17. listopadu 2012 v Plzni
Foto: Pavel Křivánek

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: