Báječný komediant Julien Cottereau
V rámci bohaté nabídky „nového divadla“ v přehlídce Malá inventura, kterou již podvanácté pořádala Nová síť ve dnech 20. až 26. února 2014, se objevilo u nás dosud málo známé – anebo vůbec neznámé – jméno herce, klauna a mima Juliena Cottereaua. Mladý umělec, zhruba pětatřicetiletý, má však už za sebou úctyhodnou dráhu, která sama o sobě svědčí o jeho kvalitách. Žák klauna Philippe Gauliera v Londýně se podílel v průběhu šesti let na tvorbě inscenace Saltimbanco v Cirque du Soleil, v roce 2007 byl jeho výkon v představení Imagine Toi oceněn Cenou Molière, o rok později získal Prix SACD New Talent; roku 2010 se připojil k slavnému Cirque d’hiver. Je také členem humanitární organizace Klauni bez hranic. Umělecká ředitelka Malé inventury Adriana Světlíková jej podle vlastních slov objevila na Fringe festivalu v Edinburghu. Julien Cottereau má však za sebou i docela slušný počet filmových titulů, je autorem i drobných textů.
Informace o jeho curriculu vitae však působily tak trochu jako matoucí ve chvíli, kdy Julien Cottereau vstoupil na jeviště divadla Ponec. Drobný hoch adolescentní tváře, nenalíčený, byl nadit do těsného oblečku – ten připomínal pracovní uniformu, ale i šaty pro volný čas. Jediný výrazný doplněk kostýmu tvořil velký bílý šátek zastrčený do náprsní kapsičky. Na hlavě klobouk – šišatou harlekýnskou homoli, na nohou velké klaunské boty s prodlouženými špičkami. Tím byla jeho postava – co se týče celkového habitu – hotova. Cottereauův klaun nemluvil, ale hodně pracoval s výrazem tváře. Kromě mimiky si posloužil různými zvuky, tóny, pískáním, pištěním a kvílením. Výsledkem byl typ obyčejného, prostého človíčka značně dětinského chování, který v sobě přetavil předobrazy Harlekýna, Pinocchia, Petrušky, na vteřinu jsme zahlédli i Frankensteina, Bustera Keatona, westernového střelce, uvězněnou princeznu, cyklistu a další. Díky rychlým proměnám postavy to byl docela mysteriózní zážitek. Představení probíhalo v obrovském tempu a bílý šátek byl brzy k ždímání. V celkové kompozici bylo možné rozpoznat, že se dělí zhruba do tří volných tematických okruhů, jejichž struktura se průběhem hry rozvolňuje a závěrem i rozpadá, aniž by slábly magnetické siločáry mezi umělcem a publikem.
Úvodem byl divák vtažen do základní situace hry. Řev velkého dravce, nebo možná jakéhosi ukrutného monstra, představoval imaginární zlo, s nímž se Cottereauův človíček musel nějak vypořádat. Nejdříve kroužil kolem červeného světla se smetákem, posléze se uklidnil a bavil se tím, co našel na zemi nebo kolem sebe. Oloupal si banán, zdvihl žvýkačku, se kterou prováděl možné i nemožné, chytil si pro zábavu mouchu, hygienu na intimních místech těla provozoval se sprejem, zadribloval si s míčkem – všechny tyto aktíčky rozvinul do ohňostroje nápadů, v nichž předvedl celý repertoár tradičních lazzi commedie dell’arte, osvědčených gagů klaunskomimického repertoáru, a dokonce i němé filmové grotesky a černého hororu. Oproti pokleslé praxi je tu však výrazný posun v interpretaci.
Cottereau rozpracovává tyto staré nápady osobitou mimickou řečí jakoby bez výraznější stylizace, takže působí na první pohled přirozeně. Jenže jeho pohyby a gesta, jež mají daleko k posunčině, se pohybují v širším stylovém rozpětí: od přirozené mimické hry k ostrému, nečekaně rychlému, rytmicky odsekávanému pohybu o vysokém tělesném napětí.
Po první třetině následovala druhá, interaktivní část hry s diváky: človíček se dal do volné hry s publikem. Zásahy míčku do publika si z hlediště postupně vybral malého chlapce, staršího muže, později mladou dívku, sám zahrál také etudu s imaginárním zlým psem. Na reakci svých partnerů si vybudoval humorné dramatické akce. Všechno jevištní dění aranžoval tak přirozeně, že jeho už zafixované postupy (možná s drobnými obměnami) působily jako improvizace tady a teď. Dojem autenticity právě vznikající kontaktní hry pramenil z totálního hráčského nasazení Cottereaua, jehož reakce mají takový rytmus a spád, že vytvořil z divadelního prostoru Ponce elektrické pole.
V třetí části hry objevil jeho zametající uklízeč utýraného psa, řešil problém, zda ho má utratit, zahrál si střílejícího kovboje, pak zase úklid a snová scéna zachránění zajaté dívky. Obklíčen hrozivými monstry páchal harakiri, ve velké esteticky náročné stylizaci si vytahoval střeva, srdce, jeho ruce se při tom mihotaly jako motýlí křídla. A opět zápas s monstrem, útěk pod stroboskopickým světlem, patřila sem i chvíle děsu, téměř poražen ve svém zápase se zas zvedal a vítězil. Nakonec se v klidné sekvenci rozloučil s partnery z hlediště a závěrem nasedl a zatančil svůj fantastický odjezd na imaginárním bicyklu. Navršil v představení tolik nápadů, že je ani nebylo možné všechny zachytit.
Už z popisu scénického dění vyplývá, že Cottereau nenabízí nějaký ucelený příběh nebo ohromující ponor do duše moderního člověka. Stvořil ale na jevišti nový, současný lidový typ. Ve fantastickém sledu nejrůznějších drobných příhod zachytil originální humorný obraz prostého bytí, které hájí svou ohroženou duševní rovnováhu drobnými radovánkami, pošetilými vynálezy a nezlomnou radostí ze života. Učinil tak s mimořádným pohybovým mistrovstvím o velkém stylovém rozpětí a fyzickém nasazení. Možná to ještě není nový Chaplin, jak jej příležitostně ocenila zahraniční kritika, ale bezesporu je Cottereau báječný, bohem pomazaný komediant. Snad se s ním na našem jevišti ještě setkáme.
Psáno z představení 24. února 2014, divadlo Ponec.
Festival Malá inventuraImagine Toi / one-man-show
Autor: Julien Cottereau, Erwan Daouphars a Grégory Raoult
Produkce: Little One and Temal Productions
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?