Stojíme v pohnutí je exkurzem na zkoušku skupiny oplakávačů a oplakávaček, kde panuje hierarchie dle služebně nejstarších. Mistr má svoji oddanou asistentku, která ho platonicky miluje a plní každé jeho přání a sekýruje ostatní, aby se své lásce zavděčila. Ale běda jakmile on se lačně podívá po jiné, hned od ní schytá facku. Plačky mají předem naučené postupy a rituály, které zde pilují do nejvěrohodnějších detailů. Umět se správně a v daný čas rozplakat, kondolovat a být oporou zarmoucené rodině není jen tak. Spolek se tématem zabývá dlouhodobě, formou workshopů dělají důkladné rešerše gest a rituálů, které vyplývají z pramenů.
Balancování mezi smutkem a humorem. Jaké to je být profesionálním oplakávačem?
Spolek Fosilie, tvořený absolventkami Konzervatoře Duncan centre Janou Látalovou, Martou Trpišovskou a Leou Švejdovou, spolu s hudebníky otevřel etnologicky i pohybově zajímavé téma profesionálních truchličů. Jejich tradice se podle literatury uchovává ve východních zemích Evropy už od starověku a s různými obměnami přetrvává dodnes.
Foto: Marek Novotný.
Inzerce
Součástí je živá hudba, která zde hraje taktéž důležitou složku. Na scéně hraje klavíristka, harmonikář i bubeník, kteří současně vystupují i jako performeři. Do hudebního doprovodu se zapojují i samotní tanečníci prostřednictvím sborových pasáží. Ty působí často komicky, zvlášť když se ženy předhánějí, která bude hlasitější a která předvede výraznější mimiku. V inscenaci jsou užity texty a zpěvy ze sborníku Ladislava Matušky Vážení tru(c)hlíci a vážení hosté, např. kánon Můj milý princi.
Celé dílo je pohybově-hudební sondou do u nás neobvyklého fenoménu. Jeho vrchol nastal v období baroka, ale některé východní – zejména pravoslavné – církve tradici stále uchovávají. Autoři kladou otázky: Jaké předpoklady musí mít člověk, aby se mohl stát profesionálním oplakávačem? Nakolik mohou jejich projevy působit autenticky? Jsou to pohřební klauni, herci nebo zastávají v obřadu jedinečnou roli? A lze v této profesi vůbec balancovat mezi humorem a smutkem?
Jeden z motivů k tvorbě inscenace představovala patrně snaha rozvinout etymologii gest a obřadních pohybů. Například pohyby směřující směrem dolů v kognitivních vědách značí právě neštěstí, smutek, nářek, zoufalství apod. Pohybové prostředky, které tanečníci používají, jasně evokují zhroucení, shrbení těla či podlamování kolen. Kontrastně k tomu se objevuje odvolávání se k nebi a Bohu, tedy symbol naděje a lásky, kdy tělo míří vzhůru. Tvůrci pracují i s prostorovými schématy – řady čekajících na kondolenci či pohřební průvod. Nejde však o pouhou smuteční chůzi, ale tanečně zpracované možnosti kondolence od podání ruky přes různé předklony po objetí, které tanečníky dostane až na podlahu a společně se překulí.
Tragikomičnost podtrhuje zvukař, který sedí na jevišti v předním rohu a místo práce pojídá rohlíky s paštikou. I to je připomínka, že oplakávání je práce jako každá jiná. Hlad je hlad a emoce musí stranou.
Fosilie nezklamaly ani pohybově, ani režijně. Interpretace místy působí tragicky, většinou však tragikomicky. Tragikomičnost podtrhuje zvukař, který sedí na jevišti v předním rohu a místo práce pojídá rohlíky s paštikou. I to je připomínka, že oplakávání je práce jako každá jiná. Hlad je hlad a emoce musí stranou.
Možná celé představení působí tragikomicky jen v našem moderním prostředí, kde vlivem ateizace společnosti a odklonu od rituálů mizí tradice, a naopak sílí okázalé komerční oslavy inspirované Amerikou. Na tradice ponořené hluboko do našich vlastních těl jako by už nezbývalo místo. Na Východě však pro komičnost v podobných situacích není místo, protože tradice zde zůstávají pevně zakořeněné, společnost je více ukotvena v tradicích a věří, že jim společenské rituály mohou pomoci v překonání nových a nečekaných situací. Paralelou k této profesi může být například role společnice, která je dodnes vnímána jako běžné a tradiční povolání třeba v Mongolsku nebo Japonsku.
Součástí práce oplakávačů je i manipulace s tělem zesnulého a jeho uložení do rakve. To na scéně předvedl mistr se svým mladším učněm. Obléct zcela uvolněné tělo do blůz, svetrů a silonek není snadné, připomíná to známou instrukci z relaxačních cvičení: „Uvolněte celé tělo, jako byste byli mrtvola.“ Nechybí ani odkaz k morbidnímu zvyku fotografování zesnulých na památku. To může evokovat práci Joe Jenčíka v meziválečném období, který se svojí partnerkou Hanou Škrdlantovou vytvořil pro kabaret Červená sedma expresivní, tanečně-akrobatickou kompozici Tanec s mrtvolou, zde však bylo téma věnováno válce.
Performance má svižný rytmus, jednotlivé scény na sebe organicky navazují a divák se baví, i když skrze humor tuší chladnou rutinní práci. Emoce zde nemají místo. Pokud ale přijmeme oplakávání jako formu divadelní či klaunské role, lze jej určitou dobu vykonávat jako povolání. Na konci zkoušky se oplakávači převléknou do civilu, rozloučí se a odcházejí domů ke svým rodinám. Jejich práce končí – stejně jako inscenace Stojíme v pohnutí, která s humorem a nadhledem nabízí originální pohled na starobylou tradici.
Psáno z premiéry 19. 9. 2025 z Divadla Duncan centre.
Stojíme v pohnutí
Režie: Marta Trpišovská
Choreografie: Jana Látalová, Marta Trpišovská, Lea Švejdová
Tvorba a interpretace: Lukáš Bouzek, Radim Klásek, Jana Látalová, Mariana Novotná, Marta Trpišovská, Lea Švejdová, Michael Vodenka, Jana Vöröšová
Hudba: Jana Vöröšová
Kostýmy: Mariana Novotná
Světelný design: Michael Vodenka
Produkce: Fosilie z.s., Jana Látalová