Barokní procházky – Performativně rozevlátá studie barokní estetiky

Barokní procházky. Foto: Michaela Škvrňáková.

Autor Tobiáš Waller

Pro projekt tvůrců/performerů Becky McFadden a Daniela Somervilla je klíčové patrně již samotné rámcování celé události. Příchod diváků je situován přímo přes jeviště s nataženým bílým pruhem baletizolu, který připomíná přehlídkové molo. Po jednom či po malých skupinkách návštěvníci přicházejí s až automaticky obřadnou vážností ke svým sedadlům, zatímco se na ně shora snášejí lesklé mýdlové bublinky. Mezi přicházejícími se pomalu pohybují i oba černě odění umělci a všechny zdraví v prostoru, který ostentativně deklarují jako zjevně společně sdílený – lidem mávají, přejí jim příjemnou zábavu a pohledy i gesty je doprovázejí do hlediště. 

Celým divadlem se linou melodie larga z Händelovy opery Xerxes a McFadden se Somervillem po usazení všech diváků začínají svůj laboratorní a badatelský průchod barokním světem a fenoménem camp. Tomu jako první věnovala pozornost Susan Sontag, americká kritička a prozaička, coby estetickému principu „přehnanosti“ – něčemu z pohledu normativního chápání krásy výstředně okrajovému a spíše podivnému, zajímavému či bizarnímu než jednoduše „krásnému“ – a pokud, tak „přehnaně krásnému“. (Esej Notes on „Camp“, která vyšla v roce 1964 v newyorském literárním časopise Partisan Review, česky v Labyrint revue 2000/8–7.) 

Inscenace Barokní procházky (v originále Baroque Walks – oproti zvolenému překladu má blíže k pojmům chůze a krok) je ve zpracování a scénickém členění věrná svému názvu. Primární pohybovou základnou obou umělců/výzkumníků je chůze, s jejíž pomocí fázují jednotlivé výstupy. Ty jsou kromě krokových intermezz dělené i hudebně. Zvuková koláž složená z různých barokních operních árií a opusů (zaznívá například Händel, Bach, Purcell a Zelenka) je pro práci performerů pracovním podkladem – co árie či skladba, to výstup jednoho či obou. 

Společně tak postupně ohledávají nejprve svá těla a postavení v rámci konkrétního jeviště. Zakouší typizovaná barokní gesta a kroky, jakými jsou pompézní pohyby pažemi, sošné a strojené pózy, našpulené rty či jemné kladení nohou vpřed či za sebe. Během tohoto prvotního opatrného a intimního ohledání místa a těl analyzují celé prostředí, do něhož právě vstupují. Vytvářejí ustálený pohybový slovník, který perfektně znají, a vědí, jak jej využít. Práce spolku Beautiful Confusion Collective vychází z choreografického a neopakovatelného mapování různých prostorů během příprav této novinky. Poznatky získané z umělecké rezidence v barokním zámku Žďár nad Sázavou oba performeři aplikují právě v interiéru Venuše, jenž se stává jevištní tabula rasou pro prezentaci jejich výzkumu.

Výsledný celek tak působí jako scénická a performativní studie, přičemž každý z umělců volí ke zkoumání barokní a divadelní estetiky jiný přístup. Becka McFadden ji ohledává skrze tanec, pochopení vlastního těla a jeho pohybových možností. Nechává se ovládat reprodukovanou hudbou, která dává impuls jejím ladným, švihovým či kruhovým pohybům i přehnaně expresivní mimice, kdy poulí oči a roztahuje ústa do pokřivených a křečovitých úsměvů. 

Daniel Somerville barokní estetiku nahlíží skrze pečlivou analýzu pohybů operních pěvců a pěvkyň. Na jednotlivé árie se převléká do rozličných okázalých rób, zpívá je společně s jejich interprety nahlas či přesně synchronizuje pohyby rtů s reprodukovaným zvukem. V celém prostoru si pak zkouší sošné, teatrální a okázalé pohyby barokních umělců, neboť Somerville se lokomoci operních zpěváků 17. století věnoval v rámci svého doktorandského výzkumu.

Barokní procházky se stávají hodinovou plochou, v níž jde o vytváření specifické a sdílené atmosféry a dochází v ní k až laboratorní studii barokní estetiky a jejich přesahů směrem k současnosti – k estetice performativity a campu. Z typizovaných pohybů kódovaných v barokním tanci a opeře se za pomoci obou performerů totiž postupně stávají kroky současných tanečních stylů, jakými jsou voguing, waacking a popping, neodmyslitelně spojené s queer komunitou a společenským tancem New Yorku 80. let. Pro ně i pro mnohé projevy barokní kultury je použitelné právě označení camp estetika.

Klíčovou pro uchopení celku je pak určitá univerzálnost a nahodilost, jež je v Barokních procházkách tematizována. McFadden i Somerville jsou na začátku oděni v jednoduché černé šaty, ale během představení střídají okázalé barokní kostýmy. Jejich těla ztvárňují různé role, postavy, gendery a vysílají různé významy. Na konci se oba umělci převlékají zpět do prostých černých šatů, odcházejí z jeviště a všechny použité šaty, paruky, korunky, květiny a pláště nechávají na scéně. Přes veškerou okázalost a extravagantní pohybové výstupy působí Barokní procházky paradoxně spíše minimalisticky a komorně, což je dáno výzkumem a studiemi dané tematiky a jejich následnou prezentací. 

Možná i proto představení působí chvílemi zdlouhavě. Některé výstupy jsou obsahově podobné a spíše než o tanec se v nich jedná o setkání v divadelním prostoru. Jde tu především o gesta, pózy, barokní hudbu, okázalost a o to, co z barokní estetiky mnohdy nevědomě přebíráme.

Psáno z premiéry 29. května 2024 v rámci festivalu WILD!, divadlo Venuše ve Švehlovce, Praha.

Barokní procházky 
Koncept, účinkují: Becka McFadden, Daniel Somerville
Dramaturgie, choreografie: Becka McFadden, Daniel Somerville
Kostýmy: Vojtěch Hanyš
Premiéra: 29. 5. 2024