Baroko a tanec ve Žďáru nad Sázavou

Ještě před pěti lety si nikdo nebyl jist, zda se festival KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou uchytí a budou ho vyhledávat jak místní, tak mezinárodní umělci. Letošní pátý ročník potvrdil, že KoresponDance je úspěšným festivalem na Vysočině, kam se sjíždí diváci z blízkého i vzdáleného okolí.

La cosa. Foto: Festival Korespondance

La cosa. Foto: Festival Korespondance

Letos bylo festivalové dění provázáno barokní hudbou, jelikož se organizátoři přihlásili k iniciativě Rok českého baroka. Barokní hudba samozřejmě do prostor žďárského zámku nepřekvapivě skvěle zapadla.

Přehlídku kromě úvodního slova organizátorů, ředitelky festivalu a pana starosty otevřelo premiérové představení Everything is nice in Paradise, které přímo pro tuto příležitost vytvořila z loňska již známá dvojice Jean Gaudin a Sébastien Fournier. Tak jako loni i tentokrát byla jejich produkce postavena na intimní atmosféře a pohrávala si s geniem loci. Nyní jsme se ocitli v podzemí zámku s izolačními fóliemi přehozenými přes sebe. Tyto fólie byly primárně záměrnou rekvizitou (skvěle se na nich odráží světlo a dělají výborný scénický zvuk), ale také mnohé zachránily od třičtvrtěhodinového pocitu chladu a zimy. Jednalo se o typ představení, které probíhá již při příchodu diváků do sálu. Než se všichni probojovali úzkým vchodem do temného prostoru a posedali si podél zdi, uběhla snad čtvrthodina. Po celou dobu bylo možné sledovat dvě dámy, každou v jednom kruhu vyznačeném moukou. Jedna symbolizovala bílou (Rita Gobi) a druhá tmavou (Jana Tereková) energii. Každá pracovala s vlastním pohybovým slovníkem, Tereková spíše s pohybem inspirovaným dechem a Gobi se specializovala na pohyb rukou a paží. S posledním usednuvším divákem začíná představení naplno. V levé části sklepení se prudce rozsvítí světlo. Až teď je poznat jeho hloubku, vzadu je připraven soubor Žďáráček dirigovaný Sébastienem Fournierem. Za zpěvu barokních děl Jana Dismase Zelenky se střídavě v jednom a druhém kruhu zesiluje a zeslabuje pohyb. Jednou je důraz na černou, podruhé na bílou. Pohybový princip je u obou dam prakticky neměnný, jen se zvětšuje a zmenšuje jeho intenzita, kolísá z minima do maxima. Poté se prostor rozsvítí na maximum. Najednou si člověk nepřipadá jako v tmavém sklepení, ale spíše jako ve svěží světlé místnosti, kam téměř svítí slunce. Sbor vystoupil ze svého prostoru a několik zpěváků vyšlo kupředu k bílému kruhu. Z něj právě odešla tanečnice a zanechala za sebou pár moučných stop. Zpěváci kruh obešli a ulehli po jeho obvodu. Chvíli po nich vyšel ze své dirigentské role i Sébastien Fournier a svým operním zpěvem jako by vyváděl diváky ze sklepení ven. Jednalo se o velmi zdařilý site-specific projekt, avšak bylo zřetelné, že byl připraven v krátkém čase. Místy hudba a pohyb stoprocentně neladily a jasné sdělení představení také vlastně zůstalo částečně skryto. Nicméně šlo o krásný audiovizuální zážitek zasazený do nově probuzeného prostoru.

Hlavní program dalšího dne festivalu otevřela inscenace Oony Doherty z Británie. Emočně nabité vystoupení Hope Hunt into Lazarus upozornilo na situaci různých společenských vrstev a jejich reakci na ekonomickou krizi, nezaměstnanost i občanskou válku nebo roli mužství v současné společnosti. Performerka k ztvárnění těchto charakteristik použila prvky fyzického divadla. Mnohdy šlo o velmi fyzicky náročné a civilně tvrdé pasáže. Vše bylo stylizováno do osoby pouličního tanečníka – muže, který je doslova vyhozen svým kámošem z kufru auta a rozehrává pohybové etudy ve stylu street dance mezi lidmi. Poté se dostává na jeviště a znázorňuje různé postavy. Při některých pasážích člověka mrazí, při jiných se tají dech. Je vidět, že přípravu Doherty nepodcenila v žádném ohledu. Vypadá věrně jako muž, správně zvolila pohybový slovník pro jednotlivé pasáže. Vlastně dokazuje, jak čistě a srozumitelně se dá tanečním či pohybovým představením komunikovat. Za svůj výkon sklidila od některých i ovace vestoje.

Dalším projektem, který tento den nabízel, byl experiment Loly Lince z Mexika. Ta vystoupila se studií o snech Studies and Fragments on Dreams, která se skládala ze tří krátkých etud. Rozhodla se však každý festivalový den předvést jednu z nich. Ta sobotní pracovala s maskou, jež byla po většinu času skryta pod velkými červenými křídly. Na jevišti tanečnice nebyla sama. Variaci s červenými křídly jí pomohla dotvořit druhá osoba, která sloužila vlastně jako pohyblivá rekvizita. Experiment pracoval především s tmou a červenou barvou, měl ucelený koncept: otevření křídel symbolizovalo otevření snu a zavření konec příběhu. Vystoupení působilo v muzejním prostoru velmi mysticky a intimně zároveň. Byl zde velký prostor pro vlastní interpretaci a fantazii, domnívám se, že autorka by řekla, že každá interpretace je správná.

Opravdu unikátní zážitek si odnesli diváci, kteří vydrželi až do konce programu druhého dne a ochotně došli asi dva kilometry za zámek k rybníku na letní divadelní scénu, kde se odehrálo představení s názvem La Cosa italských a belgických herců (koncept a režie Claudio Stellato). Těžko by si někdo pomyslel, že ze čtyř metrů krychlového dřeva, čtyř mužů a čtyř seker lze vytvořit inscenaci. A ono ano. Chce to jen dostatek vkusu, humoru, napětí a vytrvalosti a celé to zasadit do kontextu cirkusu a pohybového divadla. Tito čtyři (hezcí) muži se vrhají naplno jako děti do hry se svou ješitností (mužstvím) a několika stovkami polínek dřeva. Barokní hudba zní velmi vzdáleně na obzoru, naprosté ticho zde má větší smysl. Pouhé přehazování polínek z jedné strany na druhou má v podání těchto mužů grády. Házení – to je jejich nejoblíbenější pohyb. Tím lze někoho pohřbít i někoho vzkřísit. Produkce vlastně začíná tak, že na jevišti je pět objektů z polen dřeva. Z nich se brzy vyklubou nebo zvednou nadaní performeři, kteří se rozhodli si toto představení maximálně užít. Tím nejvachrlatějším je brána. I když se jeden z mužů snaží ji neshodit, po určité době stejně padá. Některé objekty byly rozcupovány, aby se mohly v pozměněné podobě znovu vytvořit a posloužit dalším hrátkám. Nejúspěšnější pasáží však asi bylo rozbíjení velkých dřevěných špalků. Tam se teprve ukázalo, kdo je jaký chlap a koho bude třeba opět uvěznit do objektů. Inscenace zvýraznila svoje kouzlo tím, že se odehrála u rybníka, v polích, a ač se schylovalo, nepršelo! Diváci tak odcházeli spokojeně domů a těšili se na další den.

Bravo, KoresponDance! Opravdu tento festival můžeme označit za dramaturgicky vyvážený a pestrý program se spoustou perfektních představení. A to zdaleka ještě nebylo všechno.  

Psáno z představení festivalu KoresponDance 7. a 8. července 2017, Žďár nad Sázavou.    

KoresponDance
– mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla

7.–10. července 2017
 

Everything is nice in Paradise
Koncept a choreografie: Jean Gaudin
Hudba: Jan Dismas Zelenka
Dirigent a zpěv: Sébastien Fournier
Sbor: Žďáráček pod vedením Pavla Schmidta a Dany Foralové a sbor Sébastiena Fourniera
Scénografie: Marie Gourdain
 

Hope Hunt into Lazarus 
Námět a choreografie: Oona Doherty
Hudba: Chris McCorry a Oona Doherty
Světelný design: Simon Bird
 

Studies and Fragments on Dreams II 
Námět: Lola Lince
Umělecká režie, hudba a choreografie: Natsu Nakajima a Lola Lince
Světelný design: Gloria Minauro
Scéna: Laura Zermeño
Administrace: Lillian Penélope Quero Arauz
 

La Cosa
Choreografie: Claudio Stellato
Scénografie: Nathalie Maufroy
Produkce a management: Nathalie De Backer

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Claudio StellatoJean GaudinLola LinceNatsu NakajimaOona Doherty

Žďár nad Sázavou

MultižánrovéTanec

KoresponDance

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2020

Po Út St Čt So Ne
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: