Beethoven – Když tanec hudbě nestačí

Nový balet Beethoven, věnovaný věhlasnému skladateli spjatým s obdobím vídeňského klasicismu, se dočkal v Janáčkově divadle své premiéry, která byla z důvodů pandemie odkládána. S povděkem lze konstatovat, že dramaturgie Baletu NdB nejenže zohledňuje výročí významných umělců, ale nebojí se riskovat, když uvádí zcela nové opusy, kdy úspěšný výsledek není jednoznačně zaručen.

Beethoven. Foto: Ctibor Bachratý.

Beethoven. Foto: Ctibor Bachratý.

Do nových vod se vydává i umělecký šéf brněnského baletního souboru Mário Radačovský, který má na svém uměleckém kontě již pěknou řádku děl, kratších i celovečerních titulů, a cením si jeho kuráž, když upouští od zajetých a osvědčených inscenačních strategií jak tomu bylo například v jeho verzi Labutího jezera uváděného jako Black and White (premiéra v roce 2015) či v Romeovi a Julii představeném před dvěma lety.

Osobnost Ludwiga van Beethovena (1770–1827) inspirovala Radačovského již dříve: miniatura Beethoven uvedená v roce 2015 s americkým souborem Grands Rapids Ballet (v roce 2016 se stala součástí složeného večera Petite Mort, recenze zde) a o rok mladší stejnojmenný duet byly předzvěstí inscenace velkého rozsahu. Radačovský chtěl oslavit nejen skladatelova génia a 250 let od jeho úmrtí, ale ve dvou a půl hodinové produkci hledal i nadčasový přesah Beethovenovy Symfonie č. 5 c moll zvané Osudová.

V souvislosti s oslavami výročí skladatelova skonu je důležité zmínit balet Johna Neumeiera, který v roce 2018 se svým domovským souborem Hamburg Ballet vytvořil taktéž více jak dvouhodinový balet odkazující k důležitým momentům Beethovenova života (recenze zde). Stejně tak i Mário Radačovský se vydal po skladatelových životních peripetiích, pracoval však s jiným výběrem děl a zcela stranou ponechal Beethovenův balet Die Geschöpfe des Prometheus, jemuž se Neumeier ve svém baletu věnuje.

Beethoven. Foto: Ctibor Bachratý.

„Viněty“ ze skladatelova života

Brněnská inscenace Beethoven je sledem třinácti obrazů rozprostřených do dvou jednání. Pro každý výjev Radačovský vybral části symfonických a koncertních skladeb specifikovaných v programu a spojil je s událostmi skladatelova života, jež rozehrává na hudebně široce rozprostřené ploše. Tento přístup však skrývá mnohá nebezpečí, což se ukazuje již v úvodním obraze: cca dvacetiminutová stopáž 1. věty Symfonie č. 9 d moll zachycuje boj skladatele s hluchotou, dle obsahu jej mučí také pochybnosti o vlastní tvorbě. Slova, která se dobře vyjímají na papíře, jsou obtížné pro Radačovského v taneční textuře, v níž se drží zajetých schémat klasických vazeb, a málokdy se mu daří vystihnout bohatost hudebních valérů – ve zmíněném prvním obrazu povětšinou zoufalý Beethoven běhá, manipuluje s mobilními panely, vybíhá na ně a sklouzává po nich dolu, sedí u klavíru a blízko jeho tváře se otevírají rudá ústa tanečníka zosobňujícího hluchotu a smrt. 

Od prvního okamžiku je na jevišti přítomna tato zlověstně vypadající postava nevypočitatelného černého anděla s velkými křídly, který před začátkem obou jednání uvádí dirigenta před orchestr hrajícím na vyvýšeném pódiu v zadním plánu jeviště. Bez přestání a slitování skladatele stále pronásleduje. Zestárlý Beethoven s šedivou hřívou vlasů je rozpolcen, ztrácí sluch a chuť do života. Vzpomíná na matku, přísného otce, osudové lásky. Přítomný okamžik hladce přechází do reminiscencí, kdy z několika pojízdných černobílých panelů pokrytých autografy Beethovenových partitur, vystupuje skladatel coby mladík a v průběhu představení tančí duety s matkou, svými milenkami, otcem. Beethoven skládá, raduje se, je plný entuziasmu, jenž jej opouští, jakmile se navrací do palčivé „přítomnosti“.

Beethoven. Foto: Ctibor Bachratý.

Vizuální přebujelost

Jeviště je prodlouženo do maxima, a tak se tanečníci pohybují nad zakrytým orchestřištěm a ocitají se v těsné blízkosti diváků. Věrohodnost akce tím občas trpí, když sledujete pomalu se smývající bílé nalíčení Thorisa Magonwy, který se stále a nemilosrdně připomíná coby ubíjející hluchota a závan smrti, a registrujete momenty, kdy v technicky náročnějších tanečních kombinacích zamrzá interpretům úsměv na rtech. Beethoven se marně nevítanému hostu brání a vysílený ulehá na desku bílého klavírního křídla, s nímž se hojně popojíždí po hrací ploše. Nad jevištěm se také mihotají natažené provazy stažené do podoby notové osnovy. A nadto se posléze promítají na plátno na horizontu květy růží, zelené listy a různorodé rostlinné struktury pak nahrazují portréty Gottwalda, Lenina, Marxe, Hitlera, Trumpa… a poté hvězdná obloha, pohled na planetu Zemi, která se postupně ztrácí ve vesmíru. Záběry protestů z různých koutů světa tvoří součást 4. obrazu ve druhém aktu, kdy impozantně zní 4. a 5. věta Symfonie č. 9Ódou na radost a do scénické fresky vstupuje postava Lucifera tančeném Shomou Ogasawarou

Z baletu jako by se náhle stala politická agitka, projekce odvádí pozornost od dění na scéně (možná si ani nevšimnete Hitlera zuřivě gestikulujícího na podstavci na jevišti) a z kostýmů vyčtete, že tu tančí ti, co zažili Velkou francouzskou revoluci, i ti, co žijí současností a sborové výstupy provádí v holinách, kšiltovkách, oděvech odkazující extravagancemi na generaci Z. Vizuální show překrývá vše ostatní – tanečníky a tanečnice, z monumentálně znějící skladby pak paradoxně mizí její naléhavost pod barevným koktailem s mnoha vjemy naráz. Po emočně silné skladbě je jako definitivní finále vložena věta z Klavírní sonáty zvané Patetická, což rozmělňuje dopad předchozího výjevu, i když nelze upřít věrohodný herecký a taneční vklad představitelce matky v podání Klaudie Lakomé ve vínových přiléhavých šatech, která do duetu se synem přináší něhu, smíření a jímavost.

Beethoven. Foto: Ctibor Bachratý.

Radačovskému však povětšinou nestačí síly na hudební bohatost skladeb, které nenechává doznít v pohybovém tichu, gestu, fyzicky niterněji zachyceném projevu a jistotu nachází v  popisné akci, jež mnohdy neladí s emotivním nastavením hudby – tak je tomu například ve scéně konfrontace skladatele s despotickým otcem, který ve vypjatém okamžiku lyrické melodie Klavírní sonáty cis moll zvané Měsíční svit vytahuje pásek z kalhot a bije s ním vztekle o zem – asi to byl záměr vytvořit kontrapunkt bolestným hudebním tónům, nicméně dramatičnosti okamžiku takto popisný čin, dle mého soudu, ne zcela prospívá. Scény ze života vysoké společnosti a obrázek venkovské idylky jsou pak jednoduché, bez vzruchu, výraznějších sborových proměn a obnažují střídmost taneční materie. 

Hudební opulence versus taneční střídmost

Rozehrát veškeré nuance Beethovenových duševních pochodů v první hodině a ve druhé se pak upnout na všeobjímající aspekt skladatelovy Osudové a Ódy na radost je nelehký úkol. V tomto ohledu by nebyly na škodu dramaturgické zásahy vedoucí ke zkrácení a hutnější libretistické kompaktnosti. Pak by nebylo tak obtížné obsáhnout v taneční akci dané události vycházející ze skladatelova života a ze samotných vybraných hudebních děl. V každém případě by si choreografie zasloužila více nápaditosti, více odvahy opustit obehrané vazby v partnerské práci i samotných variacích a potřebovala by podstatně více invence. Hudební oblouk Beethovenových kompozic by tak získal na scénické přesvědčivosti a mohl splynout se stejně znělým tanečním pojetím, jemuž sytost a bohatost hudebních fazet uniká: Radačovský v pohybových leitmotivech postav sleduje ty muzikální, stereotypně však repetuje vazby piruettes, arabesques, développés à la seconde, promenády v attitude...  Jako by se obával nechat vybuchnout prožívané rodinné a milostné rozkoly hrdiny a jeho blízkých do autentického tělesného výrazu, pročež všechny tři milostné duety se v podstatě svým narativem a charakterem neliší – nejlépe pro mě vyznělo poslední pas de deux, kdy Beethoven tančí s výrazově vyzrálou Klaudií Radačovskou. Do něho se obtiskly něha, bolest, ovšem ani zde se choreografovi nepodařilo pečlivě vystihnout náladu a tklivost 3. věty Klavírní sonáty č. 31 d moll.

Beethoven. Foto: Ctibor Bachratý.

Hlavní břímě inscenace stojí na postavě Beethovena ve středním věku – jeho představitel Ilya Mironov je zde především hercem, musí se vypořádat s rozsáhlým partem, v němž se mnoho netančí. Jeho výkon je obdivuhodný, přesvědčivý a prožitý nejen v mimice, ale celým tělem. Oproti němu stojí Thoriso Magongwa s exaltovaným projevem, zneklidňujícím šklebem, s nímž děsí skladatele i diváky. Mladistvým elánem, neměnným úsměvem ve tváři a spontaneitou obdařuje roli mladého skladatele Arthur Abram, jenž má oproti svému staršímu dvojníkovi o něco více tanečních příležitostí, jež bez problémů zvládá.

Sólistky Emilia Vuorio a Eriko Wakizono jako bezejmenné Beethovenovy lásky jsou půvabné, dané vazby jim nedělají problém, ale nedaří se jim vyvolat iluzi milostného vzplanutí a zklamání, jež přeci nespočívá jen v zářivém úsměvu. Stejným neduhem jisté herecké strnulosti a výrazové manýry trpí i sborové scény, zvláště v prvním jednání. Nezpochybnitelnou kvalitou baletu je interpretace Beethovenových děl orchestrem Janáčkovy opery, klavírní sóla Jiřího Hrubého a výkon pěveckého sboru pod taktovkou Jakuba Kleckera. Balet Beethoven vás jistě zasáhne hudebním provedením, v jehož stínu stojí až příliš decentní choreografické vyjádření, které pro taneční soubor není uměleckou výzvou, v níž by se beze zbytku zúročil jeho potenciál.

 

Psáno z premiéry 13. listopadu 2021, Janáčkovo divadlo Brno.

 

Beethoven
Hudba: Ludwig van Beethoven
Choreografie, režie: Mário Radačovský
Dirigent: Jakub Klecker
Sbormistr: Klára Složilová Roztočilová
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Ľudmila Várossová
Světelný design: David Kachlíř
Premiéra: 13. 11. 2021

 

 

 

 

 

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 3x

Témata článku

BeethovenMário Radačovský

Balet Národního divadla Brno

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: