Brave New Life – Nastal čas vyjít s pravdou ven

Brave New Life. Foto: Kamil Hauptmann.

Autor Klára Huvarová

Multižánrovost jako trefná paralela

Tvůrci tímto kouskem zprostředkovali publiku velmi silný zážitek, protože před něj předstoupili s věrnou simulací současného světa médií a jeho negativních vlastností, především pak s jeho urputností, všudypřítomností, nekontrolovatelným dosahem a neodbytností. Tento dojem vznikl především chytrým propojením více žánrů, které jako symbiotický celek vytvořily paralelu pro dnešní mediální věk plný různorodých vjemů a informací. Umělecké odnože jako tanec, divadlo, slovo, projekce, zpěv a hudba tak vytvořily docela odvážnou mozaiku žánrů, jejíž jednotlivé vrstvy až překvapivě dobře fungovaly. To hlavně proto, že jejich občasné vzájemné rušení působilo na diváka podobně jako vliv rozličných mediálních kanálů, se kterými se dennodenně setkáváme, a zapadalo tak do kontextu. Divák byl přitom ušetřen agresivní mediální smršti, neboť hlavním hrdinou nebyl on, ale postavy na jevišti.

Tanec v Brave New Life představoval rovnocenného partnera ostatních žánrů a poutal na sebe jen přiměřenou pozornost. Přesto se v inscenaci našel pohybově nejsilnější moment, o nějž se postaral jeden ze čtyř performerů, slovenský tanečník Daniel Raček, který během této scény paradoxně stál zády k divákům a nehnul se z místa. Vše potřebné dokázal vyjádřit tělesnými impulzy, které divák pozoroval na jeho nahých, nasvícených zádech. Ta se na několik minut stala bojištěm, na kterém usilovně zápasila pravda se lží.

Nedílnou součástí inscenace byl dále text – z části vážný až filozofický, z části úsměvný a odlehčující. Performerům sloužil k dokreslení některých scén a umožnil jim zajít do větší hloubky, než dovoluje samotný pohyb či hudba. Skládal se mimo jiné z citací internetových diskuzí, a nutil tak k zamyšlení nad tím, v jakém světě to vlastně žijeme – ať už online, nebo offline.

Vizuálně se scéna několikrát proměnila díky propracovanému light designu, projekcím a VJingu, tedy speciálně mixovaných videí po vzoru hudebního DJingu. Tanečníci se zároveň pohybovali v několika vrstvách jeviště rozděleném průhlednými plátny, což diváka neustále udržovalo ve střehu. Celé představení nakonec vygradovalo v živý koncert hudebníků, kteří účinkující do té doby doprovázeli a až v závěru převzali performerskou štafetu.

Recept na pravdu

Už zmiňovanou souvislost s Georgem Orwellem vyvolávalo především pomyslné Ministerstvo pravdy, které na jevišti vzniklo pod rázným vedením „diktátorky pravdy“ Zuzany Psotkové. Ta ostatním na vše poskytovala jednoznačnou a hlavně jednoduchou odpověď. Z jejich vysněného života v čisté pravdě tvářícího se zpočátku velmi nenásilně a mírumilovně se nakonec stala jedna velká utopie. Jedna propagovaná, univerzální či zidealizovaná pravda a konec veškeré diskuze kolem ní je totiž zavedla k pravému opaku, tedy k životu ve lži.

Tvůrci nepřišli s jednoduchou interpretací lehkého tématu, čímž diváka dost pravděpodobně zarazili – ovšem úměrně tomu, jak bylo žádoucí. Cílem této inscenace bylo na něco apelovat a upozornit, což se umělcům podařilo právě proto, že nešlo jen o plané předhození problematiky.

Přesah Brave New Life bychom našli i v dalších oblastech. Kromě působivé vizuální stránky upozornil na aktuální boj se lživými informacemi, konspiračními teoriemi a ukvapenými závěry, ale také na stále se prohlubující polarizaci společnosti a na vymykající se moc médií. Kromě toho využil tvůrčího trendu propojování uměleckých žánrů a vhodně ho použil k předání myšlenky a vyvolání emocí.

Psáno z představení 7. října 2020, Kulturní centrum Cooltour, Ostrava.

Brave New Life
Koncept: Peter Radkoff
Text: Michaela Zakuťanská
Režie: Jozef Vlk
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Visual design: Jakub Pišek
Scénografie: Peter Radkoff
Světelný design: Ints Plavnieks
Kostýmy: Katarína Latócky
Hudba: Ladislav Pálmai, Marek Žilinec
Hrají: Michal Noga, Zuzana Psotková, Jana Ryšlavá, Daniel Raček
Hlas: Martin Šalacha
Premiéra: 16. 9. 2020