Čas se v něm načisto ztratil.
V očích mnoho snů a v pokojích vydýchaný vzduch.
Když se dusíte, není čas na sny.
Obyčejný smutek.
Ta, která neumí odpustit, zůstává opuštěná.
Mlčí, tancuje hlubokou píseň.
…Tak zněla slova v programu představení. Ta, která neuměla odpustit se vrátila do svého rodného domu, kde ožívaly vzpomínky na minulost. Vydýchaný vzduch panoval ve vztahu jejích zesnulých rodičů stejně tak jako v jejím současném nesouznění s manželem. Dávné konflikty se opakovaly. Žena si od chvíle, kdy odkryla sundáním přehozů ze starého nábytku nejen interiér starého pokoje, ale i své rodiče, čím dál více uvědomovala neúplnost vlastních vztahů. Civilní pohyby hlavní postavy (Stanislavy Vlčekové) se postupně přeměnily v taneční vyjádření vnitřní nevyrovnanosti. Žena si marně snažila předstíranou divokostí získat svého netečného partnera (Jána Hromadu). Svoji slabost však neskryla. V inscenaci byl jasně zpracován názor, že konflikty ve vztazích se často předávají z generace na generaci. Žena čím dál častěji tančila synchronně se svojí matkou (Annou Sedláčkovou) a vzdalovala se svému partnerovi. Ten si žil (nebo lépe tančil) ve vlastním pro ni nepochopitelném světě, stejně tak jako v minulosti její otec. Postava otce byla z rodičovského páru tou výraznější. V osobité interpretaci Csongora Kassaiho tato role jako jediná spojovala pohybové vyjádření ještě s mluveným slovem. Csongor Kassai zde však nepředstavoval vypravěče, kterého by bylo třeba k dovysvětlení příběhu. Zatímco vyprávěl historku z dětství či si hrál se slovy ve svém věčném stavu opilosti, emoce byly vyjádřeny především pohybem. Čím více se v nich postavy zmítaly, tím více přecházely od civilních pohybů k tanečním. Tanec se nepokoušel vyjádřit situace, v kterých by jeho vypovídací schopnost byla omezená, a rozvíjel se naopak především tam, kde umožňoval náhled do nitra postav lépe než stovky slov. V úvodu zmíněný tanec na špičkách v podání postavy dcery (Miroslavy Klementové) pak neodkazoval k ničemu jinému než k neuskutečněnému snu hlavní postavy o kariéře baletky. Právě tím, že v dceři viděla své vlastní nesplněné naděje, ji však stejně jako svého manžela čím dál více ztrácela. …Ta, která neumí odpustit, zůstává opuštěná. Mlčí, tancuje hlubokou píseň. Inscenace, v které se spojovaly životní příběhy několika generací, kromě působivé atmosféry starého domu oplývala mnoha rozmanitými nápady. V rovině pohybového vyjádření, v použití rekvizit i ve zvukové složce nebyla žádná akce zbytečně a vše se rozvíjelo dál. Tanečnice houpající se zavěšená na stěně náhle asociovala kyvadlo hodin, prostírání nádobí se vyvinulo v duet s talíři, bouchnutí do stolu přerostlo v emotivní hádku a zuřivý rytmický doprovod. K zvukové složce nutno dodat, že představení doprovázela hudba Josefa Vlka, Kamila Žišky a Jána Kružliaka, která byla z části hrána na živo „mrtvými“ postavami hudebníků a která nemalou měrou přispěla k působivosti celkového tvaru. Canto Hondo, hlboká pieseň o nej… představovala vyrovnanost všech složek představení (choreografie, hudba, scénografie). Z výkonů tanečníků bylo cítit, že choreografie vznikala přímo pro ně a s jejich spoluprací a interpreti byli se svými rolemi řádně „srostlí“. Dílo tvůrců Šárky Ondřišové (choreografie, režie, námět, scénář) a Kamila Žišky (režie, námět, scénář) potvrdilo, že ocenění Doska 2008 (za nejlepší inscenaci, režii a scénickou hudbu) neobdrželo omylem. Psáno z představení 7. června 2009 (od 20 hod).
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Josef Bartoš
Díky za informaci, nechal jsem napravit. PBVálkou zmítané mezilidské vztahy v Dust Akrama Khana