Carmen aneb Vášeň v kanceláři

 Carmen aneb Vášeň v kanceláři

Carmen aneb Vášeň v kanceláři

Mário Radačovský si pro Plzeň připravil speciální Carmen – novou, aktuální, reálnou, blízkou generaci dnešních diváků. Jeho originální přístup ke klasickým titulům (stejně jako například loni uvedené Black and White inspirované Labutím jezerem) vyvolává mezi příznivci baletního inovátorství mnoho debat. Tentokrát choreograf vsadil na známé prostředí byznysu a jeho vliv na lidský charakter. Nezapomněl ani na to, že obecenstvo dnes oceňuje vyváženost estetického prožitku s odlehčenou nadsázkou spíše než intelektuální dílo, a energie čišící z jeviště se rychle přenesla přes forbínu do zaplněných řad Nové scény.  Na jednoduché, ale funkční scéně (Marek Holý) vidíme po stranách šest plexiskly oddělených kójí s pracovními stolky. Do Bizetova hudebního tématu toreadorů přichází pánský sbor v tmavých oblecích, dámy v kostýmcích. Již tady nás choreograf jasně uvádí do svého světa – bude vyprávět příběh s nadhledem a vtipem, srozumitelným jazykem současného tanečního divadla. Zaměstnanci firmy se pomalu začínají hemžit s papírovými kelímky kávy, ranními novinami, dokumenty, mobilními telefony. Ocitáme se v prostředí, které asi všichni známe, pomyslné koridě, v místě růstu velkých eg mužů a klapotu dámských podpatků. Uprostřed u červeného stolu, jak jinak, sedí šéf (Richard Ševčík), jako nejsilnější samec. Všechny a všechno řídí, je osamělý, obdivovaný i nenáviděný, prorostlý funkcí skrz naskrz. Světelná tabule za ním neustále upomíná běžícími grafy na stav finančních transakcí a aktuální úspěšnost firmy. Zazní téma příchodu Carmen – a už ji tu máme, tuctovou slečnu s culíkem, v úzkých černých kalhotách a puntíkovaném sáčku s červenými manžetami (Jarmila Dycková). Je zvyklá na obdiv a pánové se mohou přetrhnout jí ho dopřát. Poprvé si ale uvědomíme propast mezi hudební předlohou a Radačovského zpracováním. Bez energického tanečního výstupu, bez červených šatů a vlnící se sukně a bez vypjatých póz španělských amantů zavání tato scéna na hudbu Georgese Bizeta spíše parodií. Velká zkratkovitost v expozici postav zřejmě spoléhá na to, že Carmen ani Dona Josého a napětí mezi nimi netřeba představovat. Možná, že Radačovskému několik krouživých pohybů pozadím k navození sexuálního napětí stačí, Bizeta by však asi ke složení světového opusu neinspirovaly. Brzy zjistíme, že hudba je pro choreografa pouze nástrojem, nikoli rovnocenným partnerem. Baletní hudba Rodiona Ščedrina je prošpikována Bizetovými áriemi a předehrou tak, jak zrovna Radačovský potřeboval. Fanoušci operního díla či hudební odborníci by možná znechuceně sál opustili s komentáři o nerespektování hudební předlohy. Divák, který se ale přišel pobavit a je příznivcem originálního přístupu, si zřejmě příliš nezoufá. Hudba je barvitější, populární melodie kontrastují s drobnokresbou Ščedrina a děj je díky střihům rychle posouván dál. Carmen svádí Josého a sbor dam v zadním plánu na vyjetém stole skvěle umocňuje jeho vzrůstající touhu.  Tu nezastaví ani Micaela (Kristýna Piechaczková), která chce svému dosavadnímu příteli od neznámého trápení pomoci. Když Carmen zláká Josého do prázdného fitness vedle jeho kanceláře, už nic nedokáže touhu milenců zastavit. Většina tvůrců by se spokojila s náznakem toho, co následuje. Radačovský nás však nechá užít si voyeurství jeho fantazie sexuálních poloh za použití rotopedu po několik minut, než milenci usnou na stole. Jako by nevěděl, co lepšího si počít se zbylou muzikou. Obávám se, že se tím zbytečně připraví o několik váhajících diváků, kteří zvažovali, zda toto pojetí akceptují, či ne – nyní dostávají před přestávkou jasný signál: kdo není nad věcí, může jít domů. Coda sboru bosých dam s rozpuštěnými vlasy a polosvlečenými kostýmky vedeného Carmen již trapnou scénu nezachrání. Je to škoda, trocha umírněnosti by možná nechala zaplněných více sedadel do druhé poloviny, která je v mnohém zdařilejší. Další den v práci začíná velmi podobně. „Toreadoři“ přicházejí do práce stejně vyrovnaným krokem jako včera. Povedenou sekvenci sledujeme jen z opačného pohledu – jemné odchylky v choreografii a vlastní citace tvůrce vyvolávají úsměv. Je jisté, že už něco visí ve vzduchu, když přijde Carmen zaklesnutá do Josého. A pak se najednou v zadním plánu zjeví postava na motorce a pohledný muž si vládnoucím gestem sundává helmu, na první pohled přitahuje pozornost. Escamillio (Michal Kováč) přijíždí zkontrolovat chod své firmy a práci pověřeného ředitele. Pracovníci přebírají jeho rytmus nohou, choreograf se přestává bránit krokům ze španělského folkloru, které hudba chtě nechtě probouzí. Carmen je okamžitě zaujata vůdčím postavením Escamillia a ihned jej svádí. Následný duet přináší zadostiučinění baletním divákům, oba interpreti v něm dokážou skvěle skloubit technické provedení s hereckým projevem – cítíme pravdivé emoce a chemii. Velký prostor dojmout diváka dostává opět Piechaczková, která se ztotožňuje s křehkou a milující Micaelou. Nejsilnějším dojmem působí scéna Josého dilematu, skvěle podaná Ševčíkem. Zrazený milenec zápasí nejen se sebou samým, ale také s očima svých podřízených, kterým jeho porážka neunikne. Nebojí se pouze o svou Carmen, roste v něm žárlivost, strach ze ztráty respektu a postavení mezi ostatními muži. Radačovský opět dokazuje svou zkušenost v práci se sbory a velkou scénou. Sborové party v pozadí sólový výstup neruší, ale umocňují jeho emoce. Opravdové umění si ale nechává na závěr. Hádky Josého s Carmen jsou originální, vášnivé, pohybově úsporné, přesto výmluvně silné a tanečně vybroušené. Je naprosto přirozené, že v jedné z nich dojde k nehodě a Carmen se uhodí o hranu stolu. José v tomto pojetí není lstivým mužem zaslepeným žárlivostí, ale troskou neopětované lásky.  Premiéra jiskřila snahou celého souboru předat divákům maximum. Nervozita nebyla patrná a možná jen přispěla k dobrým výkonům. Sólistům jako by byly role ušity přímo na tělo. Dycková byla výtečná Carmen, i když její vášeň měla prostor naplno vyniknout až v duetech ve druhém jednání. Její sebevědomí a sex-appeal pronikly i přes sterilní dress code prostředí byznysu (kostýmy Ludmila Várossová). Ševčík jako by strach ze ztráty vedoucí pozice dobře znal, jeho dilema a strach o ztrátu Carmen vynikly nad expozicí osobnosti šéfa v prvním jednání. Piechaczková přesvědčila jemnou a milující Micaelou. Z celého týmu si ale zvláštní pozornost za výjimečné herecké ztvárnění zaslouží Michal Kováč. Jeho Escamillio byl filmově opravdový, bez afektu a nucených grimas, plný charisma v každém kroku.
Radačovského verze je určena pro jiné diváky než předchozí klasická inscenace. Podle atmosféry při premiéře se lze domnívat, že je v Plzni našla. Nová Carmen je tu už doma.
  Psáno z premiéry 26. března 2016 na Nové scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni.
Carmen
Hudba: Georges Bizet a Rodion Ščedrin
Choreografie a režie: Mário Radačovský
Scéna: Marek Holý
Kostýmy: 
Ludmila Várossová
Asistentka choreografie: Martina Drbušková
Premiéra: 26. března 2016, Nová scéna Divadla J. K. Tyla, Plzeň

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: