Černá ovce, která neví kudy kam

Černá ovce, která neví kudy kam

Černá ovce, která neví kudy kam

Vrtohlavý jako ovce, říká jedno staré české úsloví. Tohle staré slůvko znamená mimo jiné zmatený, bloudící a mátožný. A vystihuje nejen bloumání skutečných oveček po pastvině, ale i inscenaci Černá ovce rodiny, která měla premiéru 1. prosince 2014 v Experimentálním prostoru NoD. Projekt, za nímž stojí tým složený z choreografky Jany Vrány, scenáristky Alexandry Macháčkové, režisérky Viktorie Čermákové a dalších tvůrců, je totiž překvapivě rozkolísaný a neurčitý, jako kdyby se jeho autoři nemohli rozhodnout, jaký divadelní tvar vlastně tvoří, a především proč.
Tanečně divadelní inscenace pojednává o dospívající dívce, jež žije v podivné rodině: vládne jí přísná matka a hlavním zaměstnáním jejích členů je profesionální výroba anonymních dopisů. Ola, jež nechce od života nic víc než se trochu bavit se svými vrstevníky, by ráda z panovačné atmosféry domova unikla, a my jako diváci tedy sledujeme její konflikty s matkou, pokusy o vzpouru i nové začlenění do rodinného kruhu. Hlavní postava se jmenuje Ola Hepnarová-Breiviková, tedy můžeme předpokládat, že měla mít svůj reálný předobraz: dívka jménem Olga Hepnarová skutečně existovala. Jedná se o ženu, která 10. července 1973 najela vypůjčeným nákladním vozem na tramvajovou zastávku s úmyslem zabít co nejvíce lidí; osm jich skutečně přišlo o život a Olga zemřela 12. března 1975 jako poslední popravená žena v historii československé justice. 
Jisté je, že tato žena, která trpěla od raného mládí psychickými problémy, se narodila do zcela běžné úřednické rodiny a její jméno jako jméno postavy nacházející se v prostředí de facto psychopatů nedává smysl. Pokud nemělo jít o životopisnou studii, pak bylo zbytečné zneužívat jména této neblaze proslulé vražedkyně. A už vůbec není opodstatněné přidávat postavě druhé příjmení (terorista Anders Breivik sice vyrostl v rozvedeném manželství, ale ani jeden z jeho rodičů nebyl vyděrač a vrah).Olga se jako „černá ovce rodiny“ chová vlastně jako jediná přirozeně.  Velkým, ale také bohužel jediným, kladem této postavy je interpretace – třináctiletou Olgu skvěle hraje Markéta Vacovská, tanečnice, která se blýskla především v úspěšné produkci Spitfire Company One Step before the Fall. Osvědčila se jako všestranná performerka a své nadání rozdává i v Černé ovci. Její hrdinka je jedinou plnokrevnou postavou v inscenaci, snad je to režijní záměr. Její pohyby a pohledy přesně odpovídají lehce přiotrávené pubertální slečně, která se nudí a sní o změně, hraje ji však především jako křehkou bytost toužící po teple citů, po blízkosti, ve svém projevu se nachází na pomezí světa dětské naivity a dospělosti. Soucítíme s ní, když je nešťastná, cítíme její strach z matky. Jako jediné jí bylo umožněno hrát roli civilně. Její kamarády tančí Kateřina Stupecká a Tomáš Drobil, role však nenabízejí žádnou možnost hereckého uchopení nebo tanečního výkonu. Jsou odsouzeni jen k několika výstupům na populární písně dnešních mladých, které nepřinášejí žádnou výzvu. Ani Markéta kromě jednoho sóla nemá příliš příležitost předvést své taneční dovednosti, což je škoda.Postavy rodičů byly svěřeny Tomáši Červinkovi, který působí spíš chlapecky, a Lilian Fischerové, charismatické performerce a modelce, která sice předvádí v minišatech ve stylu šedesátých let krásné nohy a nakonec si vystřihne i sólo na stole, ale svou postavu je nucena hrát jako karikaturu. Pochoduje po místnosti, klape jehlovými podpatky a provokativně střihá nůžkami do vzduchu. Herec Radim Madeja, oblečený jako typický rocker a s šíleným výrazem ve tváři, působí svým napůl spikleneckým chováním spíš jako dívčin bratr a je velkým překvapením, když zjistíme, že postava se jmenuje „Děda Šansón“. Jeho projev je pro změnu expresivní až afektovaný.
S jednotlivým pojetím té které postavy by vlastně nebylo nic v nepořádku, kdyby dohromady netvořily tak absolutně nesourodý celek. Každá je hrána jiným stylem, nemáme šanci poznat, kde končí režijní pojetí a začíná individuální projev, co je úmysl, co je chyba. Publikum přitom stále čeká na zlom, vrchol a zapojuje se v očekávání vývoje i do interakce: přidává se ke scéně s tleskáním, směle čelí hlavni plastového samopalu, jímž Olga hrozí potenciálním obětem. Nejuvěřitelnější z celého kusu je předposlední scéna, v níž dcera obrací maketu zbraně proti matce, ale ani zde není dosaženo dramatičtějšího vrcholu. Všichni se nakonec shromáždí u narozeninového dortu a otevřou si dětské šampaňské, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Pozvou na scénu i několik svých konsternovaných známých z publika a inscenace končí ve všeobecném sbratření. Dramaturgická struktura tohoto nesourodého kusu však zůstala přes snahu o pozitivní závěr nesrozumitelná. Psáno z premiéry 1. prosince 2014, Experimentální prostor NoD.   Černá ovce rodiny
Scénář: Alexandra Macháčová
Režijní vedení: Viktorie Čermáková
Choreografie: Jana Vrána
Produkce: Magdalena Střelková
Kostýmy: Jessica Monteiro
Scéna: Ondřej Lipenský
Hudba: Vojtěch Komárek
Artdesign: Laura Arena
Stavba: Štěpán Brabenec

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: