
Tanečně divadelní inscenace pojednává o dospívající dívce, jež žije v podivné rodině: vládne jí přísná matka a hlavním zaměstnáním jejích členů je profesionální výroba anonymních dopisů. Ola, jež nechce od života nic víc než se trochu bavit se svými vrstevníky, by ráda z panovačné atmosféry domova unikla, a my jako diváci tedy sledujeme její konflikty s matkou, pokusy o vzpouru i nové začlenění do rodinného kruhu. Hlavní postava se jmenuje Ola Hepnarová-Breiviková, tedy můžeme předpokládat, že měla mít svůj reálný předobraz: dívka jménem Olga Hepnarová skutečně existovala. Jedná se o ženu, která 10. července 1973 najela vypůjčeným nákladním vozem na tramvajovou zastávku s úmyslem zabít co nejvíce lidí; osm jich skutečně přišlo o život a Olga zemřela 12. března 1975 jako poslední popravená žena v historii československé justice.
Jisté je, že tato žena, která trpěla od raného mládí psychickými problémy, se narodila do zcela běžné úřednické rodiny a její jméno jako jméno postavy nacházející se v prostředí de facto psychopatů nedává smysl. Pokud nemělo jít o životopisnou studii, pak bylo zbytečné zneužívat jména této neblaze proslulé vražedkyně. A už vůbec není opodstatněné přidávat postavě druhé příjmení (terorista Anders Breivik sice vyrostl v rozvedeném manželství, ale ani jeden z jeho rodičů nebyl vyděrač a vrah).Olga se jako „černá ovce rodiny“ chová vlastně jako jediná přirozeně.

S jednotlivým pojetím té které postavy by vlastně nebylo nic v nepořádku, kdyby dohromady netvořily tak absolutně nesourodý celek. Každá je hrána jiným stylem, nemáme šanci poznat, kde končí režijní pojetí a začíná individuální projev, co je úmysl, co je chyba. Publikum přitom stále čeká na zlom, vrchol a zapojuje se v očekávání vývoje i do interakce: přidává se ke scéně s tleskáním, směle čelí hlavni plastového samopalu, jímž Olga hrozí potenciálním obětem.

Scénář: Alexandra Macháčová
Režijní vedení: Viktorie Čermáková
Choreografie: Jana Vrána
Produkce: Magdalena Střelková
Kostýmy: Jessica Monteiro
Scéna: Ondřej Lipenský
Hudba: Vojtěch Komárek
Artdesign: Laura Arena
Stavba: Štěpán Brabenec
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Josef Herman
Milé dámy,papír, net, podcast, blog a cokoli dalšího si vymyslíte, to jsou přece jen média sloužící komunikaci v té…
Přestat se zdržovat nesmysly aneb Co s kritikou v éře nových médií