Cherepaka – Podmanivá hadí fyziognomie

Hadí páteř je složena ze čtyř set obratlů, kdežto lidská z pouhých třia- či čtyřiatřiceti. Hadi jsou výborní lovci, dokážou vykloubit své čelisti, aby pozřeli oběť o velikosti několikanásobně větší, než je jejich vlastní tělo. Tito dravci mají i svůj mytický předobraz; byl to had, který se zasloužil o vyhnání prvních lidí z ráje. A právě po tomto zvířeti zdědily v lidovém jazyce své jméno kontorsionistky – hadí ženy. Francouzská akrobatka Andréane Leclerc, jejíž doménou je právě tělesná hypermobilita, navštívila 5. a 6. října 2016 pražský Palác Akropolis a předvedla sólové představení Cherepaka. Ve svém výstupu měla zkoumat napětí mezi lidskou pomíjivostí a touhou po nesmrtelnosti. „Hadí“ schopnosti Andréane Leclerc byly doslova neuvěřitelné, její školení v jedné z nejprestižnějších cirkusových škol v kanadském Montrealu bylo vidět. Na začátku díla zaujala pozici, kterou známe i z jógové praxe pod různými názvy, nejčastěji jako „luk na podlaze“. Balancovala na břišní stěně v záklonu se zalomenou hlavou a pažemi si přidržovala dolní končetiny, které se tak dotýkaly ramen. Tato poloha není pro kontorsionistky nic těžkého, naopak se dá říci, že je jednou z těch jednodušších. Nicméně čas, po který v ní vydržela (rozhodně šlo o minuty, troufal bych si říci, že pokořila i hranici deseti minut), ji činí skutečnou profesionálkou ve svém oboru. To je ale také důvod, proč by Cherepaka, podle mého názoru, snesla zásah dramaturga nebo režiséra. Příliš rozvláčné scény, které se po celou dobu nesly v jakési zenové rozvážnosti, začaly být po chvíli „okoukané“ a zdlouhavé, dynamicky nevyvážené.
Atmosféra představení působila velmi záhadně, vše se odehrávalo kdysi dávno před miliony let, když vznikal život na Zemi. Interpretka měla na sobě kalhoty khaki zlatavé barvy, pozoruhodného střihu i šněrování, ňadra jí zakrýval originální kožený svršek zachycený zezadu na ramenou, který odhaloval střed hrudníku. Tělesná fyziognomie i energie performerky si publikum zcela podmanily, nedovolily z ní spustit oči. Představovala zvíře (ruský název projektu odkazuje na želvu) v jakémsi procesu transformace. Například v jeden moment se ocitla k divákům zády a její lopatkové kosti pomalu vyjely z jejích zad – vypadaly jako pahýly nedorostlých křídel, ona pak jako ptačí nedonošenec neschopný rozletu. Tělesně vypjaté polohy působily, jako by se Leclerc chtěla vymanit ze svého vlastního těla, z tělesného zajetí, jako by pokoušela vlastní hranice, kam až je může posunout či kde je lze překročit; je pravda, že tento výklad by odkazoval k želvímu krunýři jako štítu, ale i břemenu. Je totiž kostmi připojen k tělu želvy, a tím neoddělitelný bez smrtelné újmy. Tělesná ohebnost tak v sobě ukrývala i symbolickou rovinu – byla flexibilitou životní, psychickou, schopnou měnit, proměňovat a transformovat, posouvat hranice reálného i mentálního světa. Ke konci díla Leclerc ležela na břiše a pomocí půlkruhového pohybu se její nohy objevily nad hlavou, až se pánev dotýkala temene hlavy a záda se prohnula do 360stupňového záklonu. Chodidly přešla jakoby nic na opačnou stranu a opět skončila v poloze na břiše. Kruhový pohyb opakovala několikrát s gradující dynamikou proti směru hodinových ručiček. Repetice pohybové dráhy symbolizovala hodiny jdoucí neúprosně zpětným chodem, regresivní akt navracející všechny přítomné o několik milionů let ještě dále do historie, někam k prvopočátkům naší planety. V tu chvíli se diváci v sále začali ošívat a občas bylo slyšet tiché naříkání nad bolestí, jakou daný pohyb musí způsobovat. Bylo zvláštní, jak tento moment, vyvolávající údiv i odpor, přítomní s Andréane Leclerc prožívali. Jako by se snad jednalo o jejich vlastní těla.
Nejsem přesvědčen, že Leclerc skutečně naplnila to, co v anotaci slibovala. Není mi ani příliš jasné, proč dílo nese název Cherepaka – Želva. Dílu chyběla určitá rovina konkretizace, která by dala divákům alespoň nějakou „půdu pod nohama“, záchytný bod srozumitelný i pro nezasvěcené. Nechat divákům do jisté míry popuštěnou uzdu fantazii je skvělé, ale nic se nemá přehánět. Cherepaka působila jako pohybová báseň, niterná tělesná zpověď. Byla z ní patrná mystická rovina a na diváka se mohla přenést jakási magická esence nekonečna (možná nesmrtelnosti). Vjem podpořila i profesionální kontorsionistická technika, která je v našich končinách k vidění jen málo.
Psáno z představení 6. října 2016, Palác Akropolis. Cherepaka
Koncept: Andréane Leclerc / Company Nadere Arts Vivants
Světelný a zvukový design: Alexis Bowles
Asistent světelného designu: Chris Rayment
Kostým: Marilène Bastien
Dramaturgický konzultant: Aline Muheim
Světová premiéra: 2011
Česká premiéra: 5. října 2016

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: