Chladně dokonalá Raymonda z moskevského Velkého divadla

 

Již desátou sezónu vstupuje balet Velkého divadla ve spolupráci s Pathé Live na plátna kin. Kulatiny se soubor rozhodl oslavit přenosy výlučně velkých klasických děl, přičemž prvním z nich se stal balet Raymonda na hudbu Alexandra Glazunova v inscenaci Jurije Grigoroviče.

Raymonda (Olga Smirnova). Foto: Jelena Fetisova.

Raymonda (Olga Smirnova). Foto: Jelena Fetisova.

Raymonda, poprvé uvedená na jevišti Mariinského divadla 19. ledna 1898 v Petrohradě, byla jedním z posledních velkých děl Maria Petipy. Tříaktový balet zasazený do vrcholného středověku v období křížových výprav si objednal ředitel carských divadel Ivan Vsjevoložskij (mimo jiné autor libreta k Louskáčkovi, či kostýmní výtvarník Spící krasavice a rovněž Raymondy), libreto sepsala jeho manželka Lydia Paškova, hlavní role ztvárnili slavná Pierina Legnani, Sergej Legat a Pavel Gerdt. V Mariinském divadle svou verzi baletu uvedla po Petipovi Agrippina Vaganova (1931), Vasilij Vajnonen (1938) a konečně Konstantin Sergejev (1948), jehož podoba baletu se hraje dodnes. Už dva roky po premiéře se Raymonda dostala v inscenaci Alexandra Gorského do Velkého divadla v Moskvě, který v roce 1908 vytvořil novou verzi. V roce 1945 vstoupila na repertoár Raymonda Leonida Lavrovského a roku 1984 inscenace Jurije Grigoroviče, jež byla přenesena a mírně přepracována o šest let později pro milánskou La Scalu. Tato verze se hrála i v pražském Národním divadle (2001–2007), v Moskvě pak měla roku 2003 premiéru její nejnovější podoba.

Raymonda patří k dnes zřídka hraným baletům, zejména v celé své délce, častěji se uvádí pouze virtuózní, slavnostní Grand Pas Classique Hongrois ze třetího jednání – např. v choreografii Fredericka Ashtona z roku 1958, vytvořené pro londýnský Královský balet, o tři roky dříve uvedl s New York City Ballet Raymonda Pas de Dix George Balanchine. Kromě Grigorovičovy inscenace v Moskvě a Sergejevovy v Petrohradě je nejznámější choreografie Rudolfa Nurejeva z roku 1983 pro soubor pařížské Opery (kam se po letech vrací v letošním prosinci). V La Scale pak byla roku 2011 uvedena rekonstrukce baletu Sergejem Vicharevem (dle zápisů ve Stěpanovově notaci nejpravděpodobněji z roku 1903, kdy se na hlavní roli pod Petipovým vedením připravovala Olga Preobraženská), jejíž záznam s Olesyou Novikovovou a Friedemannem Vogelem pořídila televizní stanice Mezzo.

Po námětové a samozřejmě choreografické stránce je Raymonda typickým baletem férií – snoubí v sobě romantizovaný historický motiv, nadpřirozený výjev snu, drama milostného trojúhelníku a velkolepé svatební veselí závěrečného jednání. Hlavní hrdinka je schovankou hraběnky Sibily de Doris, v jejímž hradě čeká na návrat svého milovaného snoubence, rytíře Jeana de Brienna, z křížové výpravy, když v tom se na urozeném dvoře zjevuje saracénský vůdce Abderachman s celou svou družinou a promptně propadá Raymondinu kouzlu a kráse. Leč před jeho vyznáními Raymondu varuje mytická Bílá dáma, jež dívku provází snovou krajinou, v níž se setkává s Jeanem. Ve druhém dějství Raymonda čelí Abderachmanovým návrhům, když jej vytrvale odmítá, chce ji saracénská družina unést, v poslední chvíli se nicméně uprostřed vřavy vrací Jean de Brienne, zachraňuje svou vyvolenou a Abderachmana vyzývá na souboj, v němž jej zabíjí.

Raymonda (Igor Cvirko). Foto: Jelena Fatisova.

Balet poté vrcholí posledním jednáním a svatbou hlavních hrdinů, doprovázenou maďarskými hudebními motivy, z nichž se většinou usuzuje, že samotná Raymonda má uherské kořeny, v Grigorovičově inscenaci jde však o odkaz na postavu maďarského krále Andreje II., po jehož boku bojoval Jean de Brienne v křížové výpravě.

K poslednímu jednání si dovolím ještě malou historickou poznámku. Jekatěrina Novikovová provázející moskevskými přenosy v něm upozornila na tanec čtyř mužských tanečníků, který je „čistě Grigorovičovou choreografickou prací“, jelikož v době premiéry nebylo možné vzhledem k úrovni a počtu baletních umělců vytvořit čistě pánský „sbor.“ Nezpochybňuji Grigorovičův podíl na konkrétním výstupu, nicméně už v roce 1898 bylo součástí posledního jednání mužské pas de quatre, jež tančili Nikolaj a Sergej Legatové, Alexandr Gorskij a Georgij Kjakšt.

Ve zkratce přiblížené libreto v Grigorovičově inscenaci prošlo drobnou úpravou. V prvním jednání sledujeme Raymondu (Olga Smirnova), kterak se loučí s Jeanem (Artěmij Beljakov) odjíždějícím za rytířskými povinnostmi. Ve druhé scéně pak dívka po sledování tance svých přítelkyň (Anastasia Denisova, Marina Vinogradova) usíná, ve snu se setkává se svým milým a v závěru je vystrašena Abderachmanem (Igor Cvirko). Další dvě jednání již probíhají bez větších dramaturgických změn. Představením Abderachmana až v Raymondině snu se vlastně Grigorovič vrátil k původní Petipově myšlence, jelikož ten již v roce 1898 chtěl, aby se oba osudoví Raymondini muži objevili až ve 2. scéně baletu. Interpret saracénského rytíře Pavel Gerdt toto důrazně odmítl s odůvodněním, že nepřijde poprvé na jeviště v něčí noční můře, a tak byla jeho postava – v době premiéry netaneční a pouze mimovaná – přidána do závěru 1. scény.

Za výtvarnou stránkou představení stojí Simon Virsaladze, autor kostýmů již Sergejevovy inscenace. V ničem se neodchyluje od zavedených, akademizovaných vzorů typických baletních kostýmů, kombinace dobově, tedy goticky oděného sboru v dlouhých róbách s až na zem spadajícími pachy na rukávech a sólistek v klasických tutu nicméně na důvěryhodnosti obrazu dvakrát nepřidá. Jistě, určitá kostýmní dichotomie je pro spoustu velkých klasických baletů charakteristická, jako první příklad se nabízí Spící krasavice, jejíž děj se odehrává v období vrcholného baroka francouzského dvora a později na počátku rokoka. Stačí však, když se typický baletní kostým obohatí o prvek dobové módy či fragment na něj alespoň v základu odkazující, čímž výsledek okamžitě nabyde na soudržnosti a netahá za oči donebevolající odlišností.

Raymonda (Olga Smirnova). Foto: Jelena Fetisova.

V choreografické stavbě se Grigorovič drží přísné geometrie, stranové souměrnosti a zrcadlové symetrie, doplácí nicméně na obrovitost moskevského jeviště, na němž i mnohačetný sbor stále působí opuštěně a skoro ztraceně – snad s výjimkou 2. scény 1. jednání, kdy se dívkám se závoji na rukou daří zaplnit a porazit ohromnost prostoru. Z tanečního hlediska není souboru co vytknout, vše je v jejich podání čisté, jasné, perfektně provedené, jen místy snad až moc „velké“ – leč uznávám, že jde o mou čistě osobní preferenci, většina diváků bude výškou, délkou a profilem skoků či rozkmitem dolních končetin pravděpodobně po právu oslněna, opájejíce se hédonismem tanečního fyzického výkonu.

Pokud v něčem Raymonda z Velkého divadla pokulhává, je to přenos emoce, jakkoli Igor Cvirko coby Abderachman svými dramatickými gesty a vypjatým výrazem téměř doslova trhá kulisy. Olga Smirnova je překrásná, pro její elegantně dlouhé končetiny, port de bras a hrdou křivku šíje by stálo za to zemřít. Ztělesňuje jemný, nedotknutelný obraz středověké dámy, o níž trubadúři skládají romantické písně, čistou křesťanskou pannu jako z okenní vitráže či mramorových reliéfů. Současně však obdobně chladnou. Její postava neprochází téměř žádným vývojem, v její královské povznesenosti nemá divák důvod hledat strach a obavy z Abderachmanových vyznání, i v posledním jednání, v temperamentních, maďarskými prvky prošpikovaných variacích působí pro samou dokonalost spíš odtažitě, postrádajíc živější energii, podmanivé kouzlo, či nedej bože sebevědomou, nepodbízivou fyzickou přitažlivost mladé ženy. Rovněž vztah mezi její Raymondou a Jeanem de Briennem Artěmije Beljakova je podobně neosobní jako studené modré světlo doprovázející jejich hypoteticky romantický snový duet. Výraznější charakterová prokreslenost pak schází i drobnějším sólovým rolím, které jsou ve výsledku zcela zaměnitelné, nezanechávající za sebou silnějšího dojmu či stopy. Na poli energie se lépe daří saracénské družině ve 2. jednání, jejichž některé tance jsou doprovázeny španělskými rytmy, čímž odkazují na vládu muslimů v různých částech Pyrenejského poloostrova, která zcela skončila až na konci 15. století (1492 dobytí Granady, čímž byla završena tzv. reconquista).

Desátou sezónu Velkého divadla v kinech tedy můžeme považovat za zahájenou. Dalším živým přenosem z Moskvy (po dvou záznamech baletů Le Corsaire a Louskáček) bude v lednu 2020 nová inscenace romantické Giselle, tentokrát v choreografické a režijní verzi Alexeje Ratmanského.

 

Psáno z živého přenosu 27. října 2019, kino Lucerna.

 

Raymonda
Choreografie: Jurij Grigorovič dle Maria Petipy
Asistentka choreografa: Natalia Bessmertnova
Hudba: Alexandr Glazunov
Scénografie a kostýmy: Simon Virsaladze
Dirigent: Pavel Kliničev
Premiéra 10. 5. 2003

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Alexandr GlazunovJurij GrigorovičMarius PetipaRaymonda

Balet Velkého divadla v Moskvě

kino Lucerna

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

listopad 2019

Po Út St Čt So Ne
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: