Cirkopolis II: Šrámy – Tělo jako archiv vzpomínek

N’Duhirahe na projektu pracuje už druhým rokem, první výsledek prezentovala vloni v létě na zámku ve Žďáře nad Sázavou. Letos byl v rámci programu Cirkopolis doplněn o přítomnost nedoslýchavé performerky, která v představení používá český znakový jazyk, ale jiným způsobem, než je užit například v Karnevalu zvířat, kde ho performerky užívají jako verbální doplněk, ale také si hrají s jeho částmi a rozvíjejí ho do abstraktního pohybu. Zde je součástí představení, ale do pohybů performerek a hry těl až na drobné výjimky nijak zvlášť nevstupuje. 

Celá performance probíhá ve třech jazycích: francouzsky mluví Stéphanie N’Duhirah, česky Nguyễn Mỹ Ngân a v českém znakovém jazyce komunikuje Andrea Krajčíková Kalců. Aktérky si tak nejsou vzájemně tlumočnicemi, jsou svébytné ženy, které v podobném čase, někdy vedle sebe, někdy každá v jiném zákoutí bohatě členitého prostoru, skrze svá těla vyprávějí příběh babičky a dědečka z Afriky z dob války, bídy, života v jeskyni: Táta mi vyprávěl, že mu jeho babička vyprávěla, že když byla těhotná, tak byla válka. Musela se schovat, tak se schovala v jeskyni. Když měla babička hlad, vykopala si kravskou kůži, nasekala ji a společně s kopřivami z ní uvařila polévku… Když se dělá oheň, jsou k tomu potřeba 3 kameny... Věděla jsi, že když si ještěrka nechává narůst ocas, není to ten stejný ocas, který měla předtím?... Táta mi vyprávěl, že když byl malý, měl postel a na ní byla natažená kravská kůže a pod postelí se schovávali lidi…

Útržkovité vzpomínky jsou opředeny pocitem chladu, strachu, nejistoty, vše je obklopeno kameny, krápníky, a proto je písek a kamení na zemi mezi diváky. Performerky je vodí tam a zpět prostorem, za tajemných vibrací elektrické basy a magického přítmí vstupuje do diváků zážitek různými smysly. Možnost dívat se na vyprávění z různých stran i poloh umožňuje intenzivní prožitek. V průběhu prezentace tohoto výzkumu lze totiž i ležet na barevných afrických dekách a polštářích a koukat se na Stéphanie N’Duhirah, jak visí, houpe se a dělá různé cirkusové prvky na laně zavěšeném na trámech v surově vypadající hale CirqueonLab a vypráví vzpomínky sestry, která v deseti letech nastoupila na autobus a jela velmi dlouhou cestu do cizí země. Tatínek ji vybavil krabičkami se sirkami. 

Šrámy kombinují prvky cirkusu, fyzického divadla a vizuálního umění. Jedná se vlastně o velmi povedenou koláž různých divadelních prostředků, několika jazyků, podmanivé hudby, cirkusového i vypravěčského umění a v samotném závěru i krátkých filmů, ve kterých se tak trochu zrcadlí příběhy vyprávěné na jevišti. Videa odhalí ještě další místnosti a zákoutí už tak využívaného prostoru (videa jsou dostupná online zde: https://www.ciepiedsperches.com/sramy-la-debattue).

Šrámy hluboce zasáhnou, naznačují bolesti, které zanechávají doživotní ránu, rezonují pod kůží ještě v okamžiku opuštění místa činu. Vizuální obrazy jsou stále vidět před očima, chlad jeskyně prostupuje tělo, hudební doprovod zní v uších… Výrazové a vypravěčské projevy interpretek stále běží v hlavě.  Jsme rádi, že nic z toho neprostupuje historii našich rodin a doufáme, že toto otevření a sdílení je uzdravující a obohacující především pro ty, jichž se to bezprostředně dotýká. Přidanou hodnotou je užití znakového jazyka a zpřístupnění tohoto typu umění neslyšící komunitě, pro kterou by jinak tato forma dramatického zpracování zůstala zcela nedostupná. V tomto kontextu se jedná určitě o velký počin. 

Psáno z představení 18. února 2024 v CirqueonLabu v rámci festivalu Cirkopolis. 

Šrámy

Koncept: Stéphanie N’Duhirahe, Cie Pieds Perchés 
Na pódiu: Stéphanie N’Duhirahe, Nguyễn Mỹ Ngân/Mor Wen, Roman Džačar, Andrea Krajčíková Kalců
Přizvaní umělci: Angela Nwagbo, Eliška Mesfin Boušková, Jana Korb
Vnější oko pro režii: Marketa Stranská
Vnější oko pro akrobacii: Morgane Widmer
Vnější oko pro dramaturgii: Melmun Bajarchuu
Zvukový design: Roman Džačar
Producent: Schmilblick spolek
Spolupracovníci: François N’Duhirahe, Valérie N’Duhirahe, Cécile N’duhirahe, Hervé Munz