Closer nabízí krásně znepokojivou podívanou. Funerální rituál citlivě i divoce pootevřel dveře mimo všední zóny

Inzerce

Tvůrčí tandem se vědomě pohroužil do blízkosti a blízkostí, a to nejen z hlediska fyzické vzdálenosti mezi dvěma a více lidmi, ale také ve smyslu setkání zkušeností, dávno zapomenutých citových hnutí a reakcí. Představení Closer tak prostřednictvím těla citlivě nastínilo reflektivní rámec dotazující se po tom, co si neseme z minulosti a jak tato specifická paměť těla ovlivňuje naši schopnost být sobě i druhému nablízku. Tělo si v dané interpretaci pamatuje laskavost i odstup, přijetí i odmítnutí, důvěru i ohrožení a jistě mnoho dalšího. Současně nic z toho se nejprve nemusí propsat do slov, ale může být silně přítomné v jediném pohybu, jako například v držení těla, gestech, napětí nebo ve změně rytmu dechu a způsobu doteku včetně realizace potřeby po individualizaci prostoru.

Tělesná paměť
Experimentální koláž komunikující osobní a kolektivní tělesnou paměť byla situována do divadelního black boxu se závěsnými body pro vertikální lano. Propojovala prvky nového cirkusu, storytellingu, disko tance, divadla masek a symbolismu, vizuální obrazy včetně videoreportu, jehož projekční plochou se dočasně staly mimo jiné i svatební šaty. Zvukové plochy evokující například stavební práce na ulici se prolínaly s pop i elektro hudební linkou a hlasem vypravěčky.

Artistka a tanečnice Marina Mezzogiorno-Brown se za přiznané jevištní podpory Stéphanie N’Duhirahe útržkovitě vracela do hluboké minulosti ke svým blízkým, jejichž náhlou ztrátu v dětství silně prožívala a dodnes na ně vzpomíná. Předestřela realitu klubové scény a queer komunity, do které se v roce 1988 v Los Angeles narodila a kterou v tomto období poznamenala vlna nemoci AIDS. A zatímco tehdejší většinová společnost v čele s prezidentem (pozn. autorky: Ronald Reagan, od roku 1989 George H. W. Bush) celou problematiku LGBT+ marginalizovala, v její rodné komunitě z této skutečnosti sílily obavy.

Politicky satirický výstup Mezzogiorno-Brown patřil k těm nejúdernějším z večera. V pánském obleku a s krabicí nasazenou na hlavě, oblepenou kolem dokola fotografiemi bývalého prezidenta Ronalda Reagana (v jednom okamžiku snad i Trumpa), kopala nohama.

Na malou Marinu tehdy dolehl strach a ptala se, zda by ji mohla v případě skonu maminky adoptovat její partnerka. Nemohla. Stejnopohlavní páry neměly rovnoprávné postavení pro osvojení dítěte, při péči o nemocné partnerstvo, v otázce zdravotního pojištění vztahujícího se na rodinu, slevy na dani nebo nárok na dědictví… Proč nemělo partnerstvo přístup ke zdravotní dokumentaci, ani možnost návštěvy v nemocnici? Umělkyně se tímto neubránily ani ostré kritice. Politicky satirický, sociálně angažovaný výstup Mezzogiorno-Brown patřil k těm nejúdernějším z večera. V pánském obleku a s krabicí nasazenou na hlavě, oblepenou kolem dokola fotografiemi bývalého prezidenta Ronalda Reagana (v jednom okamžiku snad i Trumpa), kopala nohama. Ostrými lokty prorážela vzduch nebo nad hlavou jako laso při lovu roztáčela kapačku s kanylou či kosou sekala do polštáře. Tragikomiku akce doplňovaly boxerské rukavice s americkou vlajkou, přehozené přes opěrku běžné židle.

Pietní disko večírek
Na začátku vstupovali diváci do sálu, ve kterém duněla disko muzika a ve středové linii tančila sama oslavenkyně. Před obličejem držela pozlacenou, možná flitry posetou kruhovou plochu. Ostatně, třpytky odrážela nejen tato „maska“ zahalující tvář, ale taktéž základní kostým, sestávající z nátělníku a krátkých legín. Samotné představení pak zahájila série pomyslných paměťových záblesků. Světelný kužel pokaždé prořízl tmu a zamířil na vybrané jednotlivosti, jako například na miniaturní šálek, blyštivý přehoz, kus konkrétního oděvu aj.

Postupné odhalování předmětů a šatstva ve vztahu k původním majitelům je zpřítomňovalo. Patosu se však celek ubránil vyvoláváním okamžiků prožívané radosti, skrze originální, leč bláhové výstřednosti, anebo s energií vzteku a nesouhlasu se stereotypy uplatňovanými vůči queer komunitě. Mezzogiorno-Brown pro jednu takovou demonstraci dokonce narušila jakékoli hranice, když divačce (s jejím souhlasem) mnula oči nebo hladila krk. Nedořečené příběhy udržovaly příjemnou hladinu očekávání nadcházejících kroků. Vyprávěnky bez jednoznačných nebo prozrazených konců zas naváděly na stopy do vlastní historie.

N’Duhirahe průběžně zavěšovala lana, upravovala prostředí, například manipulovala s podlahovou krytinou slepenou ze zlatých kruhů. Ta asociovala varietní pódium ve tvaru zlatého krunýře, sestaveného z kulatých šupin nebo disků vinylů. Také však posouvala látkové bochánky, pomyslné pomníčky. Připomínaly i hadrové mohyly. Byly to poskládané kostýmy a oděvy těch, o nichž byla řeč.

S dávkováním emoční zátěže obě pracovaly sofistikovaně, nezalévaly diváctvo slzami, stejně jako se technicky suverénní vzdušnou akrobacií nesnažily prvoplánově ohromit publikum. Vznikal až dojem, že se vše děje samovolně. Marina Mezzogiorno-Brown si například oblékla svatební šaty. Posléze v nich dokonce začala stoupat vzhůru po laně. Obraz se postupně proměnil v krásně znepokojivou podívanou, protože lano jako by ani neprocházelo viditelně jejíma rukama, ale vedlo uvnitř kostýmu. Následně se do něj performerka u stropu zaklesla a rozpažila ruce. Žena v bílém tak čněla do prostoru. Přestala být nevěstou (obrazem nevěsty), která by kráčela vstříc slavnostnímu obřadu, a stala se objektem vystaveným pohledu. Spíš než živého člověka najednou evokovala panenku zavěšenou ve výkladní skříni anebo ztuhlou marcipánovou ozdobu na dort. Na tváři držela křečovitý úsměv. Čím déle „visela“ jako dekorativní figurína, tím více (mi) nabourávala představu o společenské roli, tradičně spjaté s očekáváním povinnosti vyjadřovat štěstí. Síla scény tkvěla v její symbolické mnohoznačnosti, kdy z dálky mohla znehybněná „nevěsta“ působit jako reklama na eleganci a šťastný stereotyp, zblízka naopak jako veřejně vystavená bezmoc.

Být nablízku sobě a druhým
Closer, závěr performativního triptychu, působil svou bezprostředností z hlediska intenzivní jevištní přítomnosti paradoxně jako zajímavé listování fotoalbem, na druhou stranu pak jako důstojné uctění památky nedoceněných osobností z určitého společenského (o)kraje. Obecněji celek volal po autonomii každého lidského života. Zvolený formát, přirozeně nasedající na vybranou tematickou oblast, sice ještě neobrousil všechny hrany a některé švy trochu visely v čase, ale postupné umazávání vzdáleností a rozpouštění hranice mezi jevištěm a hledištěm zacelilo trhliny společným tancem. Funerální rituál Closer proměnil osobní okamžik ve společně sdílený, do kterého prostupovala jak citlivě komunikovaná nelehká minulost, tak naděje v rovnoprávnější budoucnost.

Psáno z premiéry dne 6. září 2026, uvedené v KD Mlejn v Praze.

Closer
Koncept / performerstvo: Marina Mezzogiorno-Brown, Stéphanie N’Duhirahe
Guest song: Glynis Hull-Rochelle
Outside eyes: Natalie Oleinik, Tay Lane, Morgane Widmer
Kostýmy: Morgane Widmer
Práce nad textem: Tay Lane
Sound design: Roman Džačár
Light design: Zuzana Režná, Vojtěch Brtnický 
Produkce: Schmilblick spolek
Rozhovory: Donna Brown, Jeffrey Polk, Philip Debolske, Lisa Landworth, Nils