Cyklus GEORGET

Balet Národní divadla hostil na začátku dubna izraelský soubor SOL Dance Company choreografa Eyala Dadona, který se na Nové scéně představil s díly GEORGET T.O.M.L. Pro české publikum se nejedná o neznámého tvůrce, jelikož Dadon vytvořil kus na míru pro náš první soubor s názvem ARTZA, a to před dvěma lety v rámci večera bpm (recenze zde).

Georget. Foto: Maayan Kaufman.

Georget. Foto: Maayan Kaufman.

GEORGET, který celý projekt hostování ve zlaté kapličce uvedl, má být výzkumem cyklické podstaty lidské existence. Co přesně se míní onou cykličností už nechává tvůrce na důvtipu příchozích. Samozřejmě se však nabízí myšlenka ustavičných cyklů života a smrti, putující energie z jednoho těla do druhého, reinkarnace duše. A nemusí to být nutně odkaz na indickou filozofii, ale může se jednat například o reflexi aktuálně hojně diskutovaných myšlenek transgeneračních přenosů zkušeností, zážitků, traumat a podobně. 
Záhadný název i námět získávají konkrétní obrysy až s šesticí tanečníků a několika techniky, kteří jim zejména v první části inscenace, nazvané Georginio, vypomáhají. V přední části jeviště je umístěna velká promítací plocha, na kterou se přenáší drobnohled kameramana na kolečkových bruslích, který celé dění sleduje z těsné blízkosti. Diváci tak zároveň mohou vnímat celé dění z vnějšku, pozorovat divadlo na divadle, nebo se ponořit přímo do ohniska dané situace, nechat na sebe působit emoce vepsané do tváří interpretů či se jen nechat unášet vizuální působivostí záběrů. Jevištní dění ale není možné vždy pozorovat přímo, Dadon ho totiž situuje zčásti před plátno a zčásti za něj. Tato hra s úhlem pohledu, s neustálým ostřením, zaměřováním a oddalováním však působí plastickým a funkčním dojmem.
Ve zmíněné první části se představí všech šest interpretů a každý z nich vypráví pohybem specifický příběh, a hlavně každý má svou charakteristickou, velmi výraznou barvu – modrou, fialovou, oranžovou, červenou, bílou a zelenou. Jednotlivci jimi mají zbarvené vlasy, knírky i kostýmy. Tanečníci znázorňují různorodé situace, například hned úvodní part patří modrému mužíčkovi volně padajícímu k zemi. Ačkoliv po celu dobu stojí, kamera ho zabírá ze strany a je pootočena z boku, takže na promítacím plátně to skutečně vypadá, jako kdyby padal do zející prázdnoty. Netušíme, zda ho někdo shodil z výškové budovy, nebo jestli se rozhodl pro tandemový seskok. Padák se každopádně neotevřel a pohyb torza i paží ve zpomaleném tempu imituje vlající tělo v poryvech větru. To vše komentuje bílý mužíček na straně, který ve shrbeném posedu do mikrofonu před sebou mumlá jakási slova, věty i delší fráze. Možná to jsou zamotané myšlenky padajícího, které bezděčně těkají sem a tam…
Postupně se představují i zbylí členové SOL Dance Company. Mezi ty výraznější patří například postavička zeleného mužíčka s tenisovou raketou a žluté ženy moderátorky. První část ukončí až velký nápis na zadním plánu: GAME OVER. A skutečně, všechny dílky do sebe najednou zapadají. Postavičky působí totiž karikujícím dojmem, téměř neuvěřitelně, sledujeme příběhy jak z jiného světa. Možná se prostě jedná o hru plnou narážek na každodenní realitu, ve které my, hráči, žijeme.

Foto: SOL Dance Company. Foto: Maayan Kaufman.
Druhou část večera George, ačkoliv nijak zvláště oddělenou, a proto by možná bylo lepší mluvit o kapitolách, uvádí poněkud znepokojivá scéna, ve které jsou jednotliví tanečníci zabíjeni pomyslnou střelbou ze samopalu znázorněného na obrazovce chytrého telefonu. Znepokojivou se tato scéna stává zejména v souvislosti s aktuálně probíhajícím izraelsko-palestinským konfliktem, jejž připomínala nejen najatá ochranka a kontrola při vstupu do sálu, ale také vystoupení zástupců Baletu Národního divadla o apolitičnosti celé akce. Ačkoliv se mluvčí baletu každým slovem snažila oprostit od politické angažovanosti souboru i tanečníků, už její vystoupení bylo v podstatě politické. Nedokážu říci, zda je řešením v takovém případě úprava choreografie nebo zda by Balet Národního divadla izraelský soubor neměl vůbec zvát. V tomto kontextu však mohla zmíněná scéna pro některé příchozí působit poměrně úzkostným dojmem a já s nimi soucítil.
Později mizí i promítací plátno a tanečníci získávají konečně prostor pro svá rozpohybovaná těla ve formě i kvalitě, na niž jsme u izraelského tance zvyklí. Ačkoliv na první pohled je Dadonova choreografie všech postav podobná, odlišují je miniaturní, spíše kvalitativní rozdíly. Ať už se jedná spíše o robotičtější, izolovaný pohyb horních končetin, ležérní, rádoby neuspořádaný pohyb s volnou, nezaťatou energií, nebo naopak průchozí, vlnivý pohyb procházející od hlavy až k patě. Šlo i o takové maličkosti jako kývající se pohyb hlavy zepředu dozadu Moran Muller (červená), který doprovázel snad každý její krok. Prostřední část tak nejvíce využívá pohybových darů každého interpreta a možná i proto může být divácky nejpřitažlivější.
Třetí kapitola Agent G je naopak střídmější, barevné kostýmy střídá černo-bílá a v jistém smyslu se pohybově navrací do některých předchozích částí. Často se jedná spíše o jednoduché pohyby, zalamované v kloubech, bez rozbujelých zákrutů. Zřejmě nejpůsobivější je ale až závěr, ve kterém se okatě projevuje avizovaná cykličnost. Šestice se v kompaktním rozestavení hýbe v pohybové smyčce a za nimi probíhají titulky s vloženými vtipnými poznámkami například o tom, že jejich zahraniční manažer neprokázal dostatečné kompetence, a proto není s nimi na pražské tour. Pohybová sekvence opět spíše lomených pohybů, plná náhlých prostorových a směrových změn zaujala publikum natolik, že vydrželo tanečníky sledovat i dlouho poté, co se rozzářila světla v sále naznačující konec celé inscenace. 
Ani po jejím zhlédnutí nedokážu poodhalit roušku záhadnosti, kterou v sobě skrývá. Možná je to záměr, možná není. Je totiž patrné, že nějaké silné sdělení obsahuje, jeho konkretizace však jako by neustále unikala pojmům a kontextům lidské reality, rozplývala se v neurčitosti autorského vyjádření. Pro mě osobně bylo toto hostování a jeho výsledek velkým překvapením, nutno dodat v pozitivním slova smyslu, a to proto, že bych podobné dílo očekával spíše v dramaturgické linii festivalu TANEC PRAHA. Oproti inscenaci ARTZA se jedná o obrovský kvalitativní skok, protože Dadon zde mohl pracovat s vlastním souborem. Je totiž neskutečný rozdíl, když máte k dispozici tanečníky, které si vybíráte sami. GEORGET pro mě představuje opětovné nadechnutí, jistou formu naděje a jen doufám, že se nejednalo o mylný úkrok stranou. Soudě však z plánovaných premiér na příští sezonu, ve které lze nalézt Dadonovo jméno, to vypadá nadějně.

Psáno z české premiéry dne 5. dubna 2024, Nová scéna, Národní divadlo, Praha.

Georget
Koncept, choreografie, hudba: Eyal Dadon 
Spolutvůrkyně, kostýmy a scéna: Tamar Barlev 
Tančí: Roni Ben Simon, Lisa Mclaughlan, Ori Moshe Ofri, Moran Muller, Evyatar Omessy, Or Sassi, Yuval Dadon, Gil Nemet
Světelný design: Yoav Barel 
Původní světelný design George (Part I): Felice Ross 
Grafický design: Dorit Talpaz

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 1x

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: