Decadance: rituální oslava tance a života na repertoáru baletu ND

Decadance: rituální oslava tance a života na repertoáru baletu ND

Decadance: rituální oslava tance a života na repertoáru baletu ND

Balet Národního divadla přichystal pro diváky na konec sezony opravdový vrchol své letošní dramaturgie. Česká premiéra choreografií Ohada Naharina, který poprvé pracoval s tanečníky naší první scény, byla dlouho očekávanou událostí a Nová scéna ND 4. května 2015 praskala ve švech. Balet ND už na repertoáru měl nebo má díla mnoha světových tvůrců, ale jméno Ohada Naharina zatím chybělo. Jeho uvedení je signálem vyspělosti a univerzálnosti souboru, protože špičkoví choreografové nerozdávají licence na potkání. Pražská Decadance trvá sice jen něco málo přes hodinu, ale nabízí plnohodnotný divácký zážitek. Původní premiérové choreografie staví Ohad Naharin pouze na tělo tanečníkům svého vlastního souboru Batsheva Dance Company. Pro ostatní vytváří kompilace z již existujících děl, jež ale získávají osobitost jednak různorodým výběrem a uspořádáním choreografických celků, jednak individualitou každého souboru a interpretů. Choreografie se přizpůsobuje, protože tanečníci procházejí tréninkem Naharinovy pohybové metody gaga, ve které objevují i vlastní potenciál a možnosti pohybu vyrůstající z jejich přirozenosti. Úryvky ze stejných choreografií tak vyzní v každé interpretaci jinak. Pražské publikum si možná vzpomene na hostování Polského tanečního divadla v prosinci 2013 na Nové scéně, které předvedlo jinou směs s názvem Minus 2. Úplně poprvé se s prací Ohada Naharina v Čechách představil už na prvním ročníku festivalu Tanec Praha v roce 1989 soubor Nederlands Dans Theater 2 a v devadesátých letech třikrát švýcarský Grand Ballet du Théâtre de Genève. Naše představení se rozbíhá ještě před oficiálním začátkem – jakmile přicházejí první diváci, začíná tanečník na prázdném jevišti improvizované sólo. Z reproduktorů se line jižanská orchestrální hudba a pro interpreta je úkol jasný: udržet se půl hodiny v pohybu, ale nevyčerpat se hned v úvodu večera. Každý se blýskne svým oblíbeným pohybovým repertoárem: v prvním obsazení Viktor Konvalinka sklízí ohlas s až akrobatickými kousky, ve druhém Marek Svobodník mísí prvky z různých stylů a taneční izolace (spontánní potlesk za „moonwalking“ potěšil milovníky popkulturního dědictví osmdesátých let, je vidět, že některé věci se nemění). Vlastní inscenace začíná zřejmě nejslavnější Naharinovou prací, která se během již dvaceti pěti let(!) své existence stala jakousi jeho osobní značkou. Ano, jde o známou kompozici na skladbu Echad mi yodea, která se během let lehce proměňuje choreograficky, obsazením, kostýmy a doplňky, ale její jádro a kompozice zůstávají stále stejné, stále funkční, stále naprosto fascinující. Choreografie funguje jako energetická vlna, kterou půlkruh tanečníků na židlích rozviřuje do zdánlivě nekonečného kánonu a s poslední postavou, kácející se na zem jako kostka domina, se pak přelévá na publikum. Půlkruh či kruh evokují nejstarší skupinovou formaci, v jakou se lidé intuitivně shromažďují při posvátných úkonech, a v prvním plánu tak nastoluje dojem rituálu. Co se při něm odehrává, je již věcí interpretace, osobní zkušenosti a asociací diváků. Tanečníci a tanečnice (bez rozdílu pohlaví uvězněni v oblecích a s plstěnými pánskými klobouky) vztyčující se na svých místech s rozmáchlými gesty mohou stejně tak vzbuzovat dojem zoufalství jako radostného osvobozování. Odhazování oděvu může připomínat zbavování se okovů, stejně jako může být metaforou zranitelnosti. Zpěv nábožné písně podbarvovaný uši drásajícími tóny elektrické kytary mění dětské rozpočitadlo ve válečný ryk. A publikum jen magnetizováno přihlíží. Nutno podotknout, že právě u této první části se tanečníkům ND nejvíce podařilo napojit i na zemitost Naharinova tanečního stylu, potlačit veškerý akademismus technikou vyprecizovaných těl a „ujíždět“ na vlně energie, kterou ještě vydatně podporuje společný zpěv refrénu. Krátkou mezihrou, v níž sledujeme unisono šesti tanečníků pohrávajících si čelem k divákům s nespecifickými gesty a pohybovými motivy, se emoce a vnímání zklidní a následuje dramaturgický zlom, duet na skladbu Antonia Vivaldiho (původně z inscenace Moshe z roku 1999). Ladnost, lyričnost, opojení dispozicemi, souhra a komunikace mezi tanečníky. Dalším střihem se dostáváme k pasáži očekávané i obávané – zapojení publika. Tanečníci a tanečnice zpět v pánských oblecích zvou dobrovolníky k tanci, nejprve na diskotékové rytmy, posléze na tango. Sledujeme, jak na vybrané diváky (ať už jsou tyto „oběti“ opravdu náhodné, nebo předem domluvené) začne na scéně působit charisma jejich dočasných partnerů a pouštějí se bez zábran do tance. Nejdelší část programu odstartuje vtipný výstup tanečníka v roli jakéhosi konferenciéra (Mathias Deneux), který na scénu přinese televizi s vlastním obrazem jako videopozvánkou na další program. Následující půlhodina je sledem krátkých sólových výstupů, sborových scén i duetů, kdy divák stěží dokáže pojmout, co vše se na jevišti odehrává. Z prvotní nesynchronizované podívané, kdy tanečníci co chvíli přicházejí s krátkými etudami, aby se hned zase vytratili, pozvolna krystalizuje tvar, který nás utvrzuje v tom, že se jedná o výborně prokomponovanou kompozici. Jakoby náhodou se tu dva či více tanečníků setkává v unisonu nebo v zrcadlové symetrii. Těla interpretů jsou stále v napětí, maximálně ovládaná, ale přitom elastická, zejména se stále vlní a pohybují páteře a torza. Pohyby jsou současně uzemněné i vzdušné, především expandují do prostoru. Ostrá gesta rukou odkazují na zafixování spontánního projevu, který kdysi vznikl při tvorbě původní choreografie. Vidíme názorné výsledky použití pohybové metody gaga, kterou Ohad Naharin vytvořil (a kterou mohou pěstovat nejen profesionální tanečníci). Když řekneme, že naši tanečníci interpretují Ohada Naharina, je nutné to chápat v hlubším smyslu, než je interpretace předepsané choreografie. Jde o skutečný vklad každého z nich, o práci s pohybovým materiálem a nacházení vlastní cesty, individuálního projevu. Pohyb tanečníky pohlcuje, ačkoli v jejich podání nenacházíme onu surovost a zemitost, která je esencí izraelského tance. Je ale vidět obrovský posun ve vnímání vlastního těla, vedení pohybu, zcela nové dynamiky, tanečníci objevují sami sebe, k potěšení diváků, kteří si tuto metamorfózu vychutnávají. Pohybový slovník Ohada Naharina našemu souboru zkrátka sluší, těžko vybrat konkrétní výkony, protože se zdá, jako kdyby tu tančilo jedenatřicet sólistů. Během celé půlhodiny zní hudba více než desítky autorů, především populárnějšího písňového charakteru. Vychutnáme si druhý lyrický duet muže a ženy, ale také komicky laděný tanec dvou chlapců, který roztomile naznačuje milostný vztah. Zakomponovány jsou i prvky společenských tanců, stejně jako náznaky bojových umění, jde o přepestrý kaleidoskop, který probouzí fantazii. Díváme se na zvířata, rostliny, šermíře, válečníky? Závěrečný výjev je opět nad možnosti jednoho páru očí. Hned tři skupiny, tři řady tanečníků chrlí na diváky kratičké pohybové sekvence, které opakují i modifikují, někdy jde jen o jednoduché gesto, výskok, gag. Závěrečné defilé tanečníků rozpřahujících paže, jako kdyby chtěli obejmout publikum nebo sebe navzájem, se vytrácí do tmy a diváci propukají v aplaus. Mimochodem málokdy se stává, že by se v hledišti na reprízách tleskalo vstoje, ale energie tohoto představení to zjevně dokáže. Pohybovou hostinu, kterou Národní divadlo v Decadance servíruje, je potřeba trávit pomalu a nestačí jedna návštěva, aby si divák stačil povšimnout všech nuancí. Soubor ze sebe vydává vše a zaujetí tanečníků pro věc je velké. Teď jen choreografie nesmí s časem ztratit sílu. Pro diváky je výhodou, že inscenace je repertoárová, takže se konečně seznámí na živo s tvorbou Ohada Naharina. A pokud chtějí konfrontovat svoje zážitky i s interpretací jeho vlastních tanečníků, mohou přijít 24. a 25. června do Hudebního divadla Karlín, kde bude v rámci festivalu Tanec Praha po oba večery vystupovat Batsheva Dance Company s inscenací, která byla v minulých dnech premiérována v Tel Avivu. Psáno z premiéry 4. června a večerní reprízy 7. června 2015, Nová scéna Národního divadla. Decadance
Choreografie a režie: Ohad Naharin
Scéna a světelný design: Avi Yona Bueno (Bambi)
Kostýmy: Rakefet Levy
Hudba: Perez Prado & His Orchestra, Billy May’s Rico Mambo Orchestra, The John Buzon Trio, Dick Dale, tradiční izraelská hudba, Antonio Vivaldi, Marusha, Don Swan & His Orchestra, Dean Martin, Chari Chari, Kid 606, AGF, Fennesz, Kaho Naa Pyaar Hai, Chronomad, The Beach Boys, Rayon, Seefeel, Brian Eno
Česká premiéra: 4. června 2015

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: