Soubor DekkaDancers vystoupil 26. dubna opět na Nové scéně ND. Večer s názvem Nenucený výsek už svým názvem sliboval, že půjde o odlehčenější program, což už je trochu tradice. Nezávislá skupina tanečníků, kterou tvoří především členové baletu ND, hlavně reprizovala, jedna choreografie byla novinkou. Z prací, které už známe, připomenula na úvod Umíněnost ztracených, která kombinuje situační a pohybový humor s pohledem na život mužů a žen v jejich vztazích. Choreografií prochází jaksi nezávisle na tomto tématu „antihrdina“ v kostýmu supermana, aby v divácích vždy vyvolal smích. Situace pěti mladých párů se točí kolem jejich zájmů, zdá se, jako kdyby chtěli choreografové Tom Rychetský a Viktor Konvalinka ukázat dva světy, ve kterých si muži a ženy hrají, muži zkoumají nové (například fluoreskující trubice), ženy s rozpuštěnými vlasy se dávají unášet hudbou a pohybem a najít společnou řeč v rytmu každodennosti se daří se střídavým úspěchem. Hlavní rekvizitou jsou matrace, sloužící jako podložky, zástěny, předměty, ze kterých se tvoří geometrické obrazce. Jako obvykle nejvíc zaujme ústřední duet muže a ženy, v němž se střídá láskyplná vzájemnost s touhou ovládat. V porovnání s dřívějšími reprízami chyběla v některých částech choreografie, kdy jsou na scéně všichni tanečníci, synchronizace. Choreografie Side deux fects navazuje volně na dříve uvedený kus Side effects a trochu vybočila z jinak spíš zábavného charakteru večera. Rukopis DekkaDancers, kteří jako autora uvádějí jistého Emira Faddu, zůstal rozpoznatelný, ale v novince opustili příběh a věnují se od začátku do konce hře s rekvizitou. V první části je to manipulace s dlouhými pruhy igelitu, posléze s batohy. Je zde náznak příběhu ve skupině, kterou vede žena, a my se můžeme jen domnívat, zda ostatní představují vojáky, dobrodružnou výpravu nebo zcela nekonkrétní společenství. Choreografie působí trochu jako výzkum na téma, kam všude na tělo připevnit batoh, některým nápadům nechybí vtip, co však chybí, je celková pointa. Nedodává ji ani projekce, která dílko jinak ozvláštňuje. Nejlépe působí pasáž partneřiny na bázi kontaktní improvizace, kterou na zemi provádí dvojice, pak trojice tanečníků v bodovém světle. Soustředění a energie z ní dělají nejzajímavější a nejlépe technicky dotaženou část. DekkaDancers se snaží dokázat, že ovládají i jiné polohy než komické, Side deux fects jsou ale choreografií, která jako celek působí neukončeně. Večer zakončila oblíbená tanečně pohybová hříčka Kill de Bill, která staví na humoru poněkud černém, protože si na mušku bere válku a vojáky. DekkaDancers ji reprizovali již mnohokrát a všechny její části měly jako vždy úspěch – ať už pantomimický raport uvedený videoprojekcí, v níž už je záběry na zavilé „dekkavojáky“ budí smích, vážná bojová akce končící smrtí vycpaného kance, šikana mladého vojína, který předvádí českou lidovou Když jsem já sloužil formou taneční hry nebo odchod vojáků do nebe, kde se zřejmě nedělá nic jiného než irské tance. Parodie na velkolepé show zabírá v závěru i po několikátém opakování. DekkaDancers mají výhodu, že pokud nasadí tento kus v rámci dramaturgie programu jako finále, jejich diváci odcházejí vždy s úsměvem. A řada z nich dnes právě proto do divadla míří. V případě DekkaDancers nejde ostatně o laciný humor, ale kvalitní taneční zážitek. Nenucený výsek Umíněnost ztracených
Choreografie: Tom Rychetský, Viktor Konvalinka
Hudba: Johann Johannsson, Nine Inch Nails, Death in Vegas, Avalanches, Seal, Diana Washington
Projekce, fotografie, scéna, video: Pavel Hejný
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Daniel Tesař
Scéna: Tom Rychetský, Viktor Konvalinka Side deux fects
Choreografie Emir Fadda Kill de Bill
Hudba: Ronan Hardiman, Vera Lynn, Mark Isham, AC/DC
Choreografie, kostýmy, světelný design, scéna:Tom Rychetský, Viktor Konvalinka Foto: Pavel Hejný