Divadelní Flora již tradičně ve svém programu představuje produkce z oblasti současného tance a pohybového divadla zemí tzv. Visegrádské čtyřky (dramaturgická linka „Power of the Visegrad Dance“). Letos mimo jiné přijal pozvání soubor Teatr Tańca Zawirowania z Varšavy. Původně byla naplánovaná repríza inscenace Closeness, ale protože varšavská taneční skupina 11. května premiérovala novou inscenaci, rozhodla dramaturgie nakonec představit právě ji. Olomoucké publikum tak bylo po premiéře první, které novou produkci zhlédlo, a nutno podotknout, že měla u něj úspěch. Teatr Tańca Zawirowania je jediný polský soubor současného tance, který má i vlastní divadlo a festival, snaží se všemi možnostmi rozšířit povědomí o současném tanci, který přece jen nemá v Polsku tak výraznou tradici. Inscenace Navigation Song BD303 je kompaktním padesátiminutovým dílem, které pracuje s tancem i mluveným slovem a v jejím středu stojí otázka cest, hledání domova. Choreografem je Irad Mazliah, který má izraelské kořeny, narodil se v Kanadě a žije v Polsku. V současném kosmopolitním světě není takový osud výjimkou, ale to, s jakou lehkostí můžeme leckdy změnit několikrát za život svůj „domov“ vede k otázkám po lidské identitě. Inscenace chce odrážet i další koncepty, mezi inspiračními zdroji figurují pojmy jako humanistická filosofie Erasma Rotterdamského nebo myšlenky „prvního skutečného Evropana“ Stefana Zweiga, jak je někdy nazýván. Není v moci inscenace přenést na jeviště úplně všechna poselství, která stojí u jejího zrodu, ale dokáže vybudovat plastický obraz tří poutníků, kteří hledají cestu za domovem, procházejí absurdními situacemi, uprostřed tance náhle rozrážejí vzduch filosofickými otázkami o začátku a konci. Trojice interpretů (tanečnice Korina Kordová, tanečníci Bartosz Figurski a Simon Osinski) je výborně sehraná, vzájemné vztahy a komunikace jsou jedním z důležitých pojítek celku. Inscenace poukazuje i na devalvaci významu slov: performeři spolu komunikují pohybem, slovem, ale také pískáním či zvuky, které možná dovedou být sdělnější než verbální projev a lépe ilustrují nálady, úmysly, očekávání, příkazy... První část inscenace se jeví jako sled obrazů. Počátek evokuje skutečný přístav, ve kterém se naši poutníci hledají, další scény ilustrují jejich vztahy i hierarchii, na jejímž vrcholu se stále častěji ocitá žena – fyzický kontrast drobné ženy a statných tanečníků nijak nenarušuje její sebevědomé chování. Také je v rámci inscenace tím, kdo nenápadně řídí střídání situací a pohybových sekvencí. Podstatná část kusu je věnovaná čistému tanci, který vykazuje velkou soudržnost a technickou náročnost. Je to tanec, který zůstává v hranici krásy, estetiky krásna, dynamický, současný, ale zakořeněný v liniích a eleganci, není v něm nic znepokojivého a atakujícího. Nejdynamičtější části se organicky snoubí s hudbou B. Bartóka, možná právě to, že byl vybrán představitel moderny, způsobuje ono pocitové ukotvení. Je vlastně nesmírně osvěžující vidět představení současného tance, které nedrásá nervy a duši a dokáže nastolovat otázky ve stravitelné formě. Tanečníci najdou domov, možná jen dočasný, než se znovu pustí do hledání nové krajiny. V divácích dozní příjemný prožitek, nenásilně položené otázky o cestách a hledání, o tom, že cesta může být cíl, ale aby byla cestou, je třeba jí definovat i nějaký směr. Nahoru nebo dolu, tam či zpět, někdo musí určit kam, i když nemusí být jasné proč. Navigaci potřebujeme všichni. S tématem navigace a putování souvisel i druhý tanečně pohybový projekt, který se 13. května odehrál po setmění v bývalé kanovnické rezidenci ve Wurmově ulici. Site specific večer Seasoning vznikl jako společné dílo tanečního souboru United-C Eindhoven a Divadla na cucky. Company United-C hostovala v Olomouci v říjnu a brzy se zrodil nápad na společný projekt v budově, kterou Divadlo na cucky začíná rekonstruovat pro své umělecké účely. Seasoning je prohlídkou areálu, něco jako cesta strašidelným domem, ale místo hrůz čekají na návštěvníky performeři v nejrůznějších situacích. Nejviditelnější jsou samozřejmě samotní účinkující tanečníci, kterých je sedm, a doprovodná kapela Mindpark, ale celý projekt je dílem i dalších umělců, výtvarníků… kolektivní dílo s trochu dekadentní atmosférou. Diváci prochází starou budovou – schodišti, sály, ochozy, nádvořím, vnímají její genius loci a přitom sledují výstupy performerů, kteří jsou někdy blízko téměř na dotek, jindy vzdáleni jako přízraky nebo obrazy. Jednotlivé scény tvoří kaleidoskop, který vyvolává řadu otázek, které zřejmě zůstanou navždy nezodpovězeny. Večer se rozjíždí pozvolna za zvuků elektrických kytar mladé rockové kapely, vláčný duet na ochozu střídá groteskní sólo kubánského tanečníka v automobilu, atmosféra je prodchnuta očekáváním. V souvislosti s projektem se hodně psalo a mluvilo o prvku nahoty, ale v kontextu celého programu, který trvá asi hodinu a půl, není nijak akcentovaná. Nic nepůsobí nepatřičně, protože prostředí vytváří absurdní kulisu, ve které každý performativní akt ospravedlňuje svou stylizovaností vlastní existenci. Sledujeme v zešeřelém sále dvě nahé ženy, které pomocí sondy projektují zákoutí svého těla. Není to urážlivé, je to jen jiný úhel pohledu. Jako třeba dívat se na nádvoří z ptačí perspektivy: jako výtvarný obraz působí pohled na ženu, která leží mezi skleněnými poháry s uráženými okraji, divák sledující manipulaci se sklem může lehce ve svém soustředění zapomenout na samotné tělo, které jimi pohybuje. Tanečníci na ochozu, kteří malují na svá těla červenou barvou (nebo krví) vzkazy a obrazce, působí hravě jako děti. Milovníci současného tance si nejvíce mohli vychutnat předposlední sekvenci na nádvoří, kde dostaly prostor dva páry tanečníků (choreografii celého projektu vytvořila Pauline Roelants, která byla v rámci večera i mezi účinkujícími). Choreografie představuje sled duetů i skupinových výstupů, celkově čerpajících především z možnosti využít přítomnost živého hudebního doprovodu, kdy dochází k plnohodnotné komunikaci mezi tanečníky a hudebníky. Je plná dynamických pasáží, několikrát po sobě opakovaných prvků, často i zvedaček, tanečníci se neváhali vrhnout i na zem a energie tance byla namířena ven směrem k půlkruhu přihlížejícího publika. Chvílemi se tempo zpomalí, aby opět mohlo explodovat novým nábojem, expanduje do prostoru, tanečníci, ať už jsou jejich party kontaktní nebo dostávají prostor pro vlastní sólo, mají dostatek prostoru předvést, jak do hloubky mají zakořeněný styl, v němž se pohybují. Nehledejme příliš vztahy nebo příběh, jde spíš o čirou radost z pohybu. Pokud návštěvník přistoupil na pravidla hry této noční prohlídky, mohl prožít večer plný poutavých výjevů, mnohdy provokujících a nepochopitelných, ale v celku zapadajících do neutěšených prostor dlouho chátrající budovy. Jediné, co mohlo kazit zážitek, byla zima, která zahalila nádvoří kromě posvátného ticha noci, jež spolu s náhlou tmou přimělo všechny přítomné spontánně se zahledět na hvězdnou oblohu. Diváci se rozcházeli rychle, ale evidentně spokojeni. Navigation Song BD303
Choreografie: Irad Mazliah (Izrael)
Tančí: Korina Kordová, Bartosz Figurski, Simon Osinski
Hudba: Béla Bartók, Igor Krutogolov a Thunderwheel, Goffredo Petrassi, David Bowden, György Ligeti, Julia Kubica
Premiéra: 11. 5. 2013 ve Varšavě Seasoning
Choreografie: Pauline Roelants
Hudba: Ralph Timmermans
Hudebníci: Jeroen Coudron, Johan Reijnders, Ralph Timmermans (Mindpark)
Videoprojekce: Thomas Rutgers
Kresby: Oscar van der Put
Světla: Rick Hendriks
Režie: Maarten van der Put
Účinkují: Yonel Castilla Serrano, Blazej Jasinski, Jenia Kasatkina, Lucie Petrušová, Sophy Ribrault, Pauline Roelants, Hanne Schillemans / za Divadlo na cucky se projektu účastní Petr Jakšík, Jitka Košíková, Jan Machalka, Štěpán Vendulka
Premiéra: 13. 5. 2013 Foto: Jiří Doležel a Lukáš Horký