Dogtown, Devoid – Zahájení patnácté sezony v Ponci pokračuje

Během druhého večera slavnostního zahájení 15. sezony divadla Ponec se uvedla dvě díla. Nová taneční kompozice Dogtown připravená a nastudovaná izraelským choreografem Nadarem Rosanem byla plánována jako site-specific do parku na žižkovském Vítkově. Nakonec se umělci rozhodli hrát ji ve vestibulu metra na Florenci na trase C, kde je vždy velký provoz při výstupu pasažérů. Duet mužů nastudoval Rosano během krátké rezidence v Ponci. Poprvé byl uveden v létě 2015 na letošním pátém ročníku festivalu Prague Pride na Střeleckém ostrově. 

Roman Zochov a Martin Šalanda. Foto: Vojtěch Brtnický.

Roman Zochov a Martin Šalanda. Foto: Vojtěch Brtnický.

V duchu myšlenky Prague Pride se vyvíjí taneční, poměrně dlouhý dialog zamyšlených a málo výrazných mužů, a ne zcela vyzrálých tanečníků Romana Zochova a Martina Šalandy. Provedení tanečních prvků a vazeb i výrazové možnosti byly v nepříjemném a poněkud chaotickém prostředí omezeny. Podlaha bez taneční krytiny a chladné mramorové desky se stejným pozadím šedohnědé nudné chodby na významu skladbě vůbec nepřidaly. Ještě k tomu praskly zřejmě pojistky, takže nainstalované divadelní svícení fungovalo jen při části produkce.

Pro oba tanečníky to byly nepříznivé podmínky. Mají-li interpreti podle autora zkoumat stav své osobní svobody, či nesvobody, pak by toto téma potřebovalo více soustředění, jak pro interprety, tak pro diváky. Snaha zaujmout za všedních okolností v tomto omezení byla poměrně zbytečná. Rozhodně bude stát za to, vidět tento duet znovu v divadelních podmínkách.

Roman Zochov a Martin Šalanda. Foto: Vojtěch Brtnický.

Jako druhý titul byl uveden dlouhý monolog Devoid od Michala Záhory. V civilním oblečení tančil a hrál na vymezeném čtverci na linoleu parketového vzhledu. Prostor zůstával omezen. Dění doprovázel text, ovšem pouze z nahrávky. Michal Záhora jako tanečník bývá obvykle v lepší kondici. Výkon nebyl technicky moc přesný, sdělný ani plastický. Působil spíše rozpačitě.

Záhora zpytoval svůj stav mysli, stav velmi neuspokojený a stresující. Hlas vypráví o neporozumění, o vztazích v rodině, o opuštění, o samotě, snad i o citové vyprahlosti. Hlas, který text přednášel, rovněž nebyl herecký, chvílemi bylo špatně rozumět. Hladiny použité hudby a textu byly i dost zvukově rozdílné. Taneční premiéra Devoid tak z pohybového hlediska nic nového nepřinesla.

Pokud si diváci podrobně nepřečetli program před představením, nemohli porozumět, proč se choreograf sám na jevišti trýzní a zaobírá stresujícím tématem. Komu a proč to vlastně sděluje? Teprve po představení při diskusi s tvůrci se diváci dozvěděli více.

Na základě workshopů a psychoterapeutického zkoumání, následně zajímavých výsledků a zkušenosti, uspořádaných na dvou různých místech v Itálii a v Rumunsku, mohli Michal Záhora a jeho spolupracovnice zpracovat téma pro scénář pro jevištní ztvárnění.

Lektoři nechali psát všechny účastníky dopisy. Dopisy, které nikdo číst neměl a číst nebude. To byl jeden ze záměrů používaných v psychoterapeutické metodě a psychoanalýze ke zkoumání stavu duše. Práce se studenty a mladými lidmi byla určitě obohacující.

Michal Záhora. Foto: Vojtěch Brtnický.

Jistě tento průzkum dává možnosti, jak pomoci při konkrétní bolestné situaci. Mladí lidé se cítí opuštěni, nešťastni. Rodiče je často již v raném věku kvůli své práci opouštějí, aby vydělali na živobytí. Jedná se tedy o aktuální téma, které by se mělo možná i scénicky sdělovat a reflektovat. Domnívám se, že buď měl choreograf málo času, nebo prostředků. Rozhodně je škoda, že nemá vedle sebe více interpretů, možná ani ne tanečníků, kteří by snad pomohli k větší srozumitelnosti. Jako divadelní monolog je Devoid málo nosný.

Psáno z představení 16. září 2015, stanice metra C Florenc a divadlo Ponec.

Dogtown
Námět, choreografie, text: Nadar Rosano (IL)
Tvorba, tanec, text: Martin Šalanda, Roman Zotov
Světelný design: Pavla Beranová
Zvuk: Roy Hasson
Fotograf: Vojta Brtnický
Kurátor projektu a produkce: Honza Malík
Producent: Prague Pride z.s.
Koproducent: Tanec Praha / PONEC - divadlo pro tanec

Devoid
Námět, choreografie, tanec: Michal Záhora
Tvůrčí spolupráce: Tereza Krčálová
Hudba: Carlo Natoli (IT)
Hudební a zvukový střih: Philippe Leforestier (FR/CZ)
Hlas: Honza MALÍK, Howie Lotker (CZ/CA)
Světelný design: Robert Štěpánek
Producent: Honza Malík & NANOHACH z.s. / association
Projektový dobrovolník: Adéla Kaderová
Mezinárodní manažer: Lenka FLORY

Představení vzniklo za podpory a v rámci projektu Be SpectACTive!

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Michal ZáhoraNadar Rosano

Divadlo Ponec

Tanec

Komentář

vložil Tereza Krčálová

IP: 94.112.101.34
Reaguje na:
Vážená paní Benoniová,

přečetla jsem si na stránkách Tanečních aktualit Vaši recenzi na představení DEVOID a nezbývá mi, než na ni reagovat.

Jako člověka, který se částečně podílel na vzniku představení a byl účasten celého procesu sbírání materiálu, jež jeho vzniku předcházel, mě ve Vaší recenzi zarazilo několik věcí.

Jsem přesvědčena o tom, že kritika má interpretovi něco přinést, a ač může být i hořká a bolet, neměla by být nepřející. Dále předpokládám, že pokud už je vznesena ostřejší kritika, měla by se
dotýkat funkčnosti jednotlivých složek a otázky, zda bylo, či nebylo dosaženo danými uměleckými prostředky uměleckého záměru, přičemž tento záměr alespoň zčásti charakterizovat. Zvláště jde-li o projekt experimentální a nikoliv klasický. Co se týče představení Devoid, diváci byli celkem jedoznačně seznámeni s tím, že se jedná o výsledek komplexnější práce, že pro jeho vznik byly
použity dokumentární materiály a že pro představení je tudíž podstatný proces zpracování oněch materiálů, který nelze od výsledného představení oddělit. Jedná se tedy o experimentální projekt. Vy
ovšem začínáte svoji kritiku konstatací interpretova výkonu. Podle Vás nebyl v kondici, přesný a tedy
ani sdělný. Pochopila bych, kdybyste tímto konstatováním začala v případě, že se jedná o klasické představení, kde se skutečně spíše očekává výkon. V případě Devoid to na mě dělá dojem, že Vaší
snahou je pouze interpreta hned na začátku shodit. Takováto taktika podle mě může pramenit jen ze zaujatosti, jinak si to nedokážu vysvětlit.

V představení šlo o propojení reálných textů a pohybu – tance. Zde bych chtěla zvláště zdůraznit, že šlo o taneční výraz jediného interpreta, který s texty vede dialog. Proto jsem úplně nepochopila Vaši poznámku na konci, že by bylo lepší, kdyby interpretů bylo víc (byť netanečníků – to jste přesně nespecifikovala). To už by se přeci jednalo o úplně jiný koncept, o úplně jiné představení. Zato bych
ovšem pochopila, kdybyste se zaměřila právě na strukturu představení, tedy na to, jak spolu jednotlivé složky korespondují. A na základě toho pak můžete dojít třeba k závěru, že je zapotřebí
více interpretů (a pak je tedy i nutné sdělit jakých). Takto vypadá vaše poznámka jen jako ničím nepodložený dojem, případně projekce nějakých Vašich představ o tom, jak byste s představením
naložila Vy.

Když píšete o nedostatečném pohybovém projevu interpreta a nehereckém přednesení textů (nevím, proč tak ironicky zmiňujete, že šlo pouze o záznam), možná jste se mohla zamyslet nad tím, že práce
s dokumentárním materiálem jistou civilnost projevu vyžaduje a že taneční výkon není tolik postavený na technice, ani na tělesné kondici, jako spíš na vnitřním výrazu. Stejně tak hlas v záznamu zní civilně proto, že je to záměr autora, není to tedy nedokonalost, ani chyba. Pokud nemáte
zkušenost s uměleckým zpracováním dokumentárních materiálů, tak bych Vás jen chtěla informovat o tom, že tento umělecký směr (a opírám se teď především o metodu verbatim a koncepci divadla
Teatr.doc, kterou jsme při naší práci použili) nevytváří žádné „divadlo“, naopak snaží se veškeré divadelní prostředky minimalizovat, jeho doménou je autentičnost, syrovost a nedokonalost formy.
Pro mnohé diváky je toto nepřijatelné, příznivci však oceňují tento směr pro témata, kterými se zabývá a dále pro způsob, jakým je předkládá před diváka.

Během diskuse jsme mluvili o prvotní fázi práce se studenty – autory dopisů použitých v představení
– jako o fázi víceméně terapeutické. Vy naznačujete, že přínosný byl tento projekt pouze v této první fázi. Pro vás nebylo výsledné představení dostatečně jasné. Co pro vás mohlo být tak nejasné? Co není jasného na slovech, kdy se například syn ve svém dopise snaží navázat přerušený vztah s matkou, nebo fyzicky vyjádřeným bojem (zaťaté pěsti a prudké pohyby tanečníka) znázorňuje snahu
s nepříjemnou skutečností se vypořádat? Myslím, že situace, která se v představení rozvíjí, jasná je a vztah, který k jednotlivým úsekům zaujímá interpret je také zřetelný, ale o tom bychom mohli
polemizovat a přesnější odpověď by nám dala asi jen divácká většina, která by rozhodla o tom, nakolik zřetelně jsou informace podány.

Redukujete obsah představení pouze na fakta z dopisů, tedy na to, že rodiče opouští děti a odjíždějí pracovat do zahraničí. Připouštíte, že je to aktuální téma a dodáváte, že by se o tom „možná“ mělo
mluvit. Ale fakta přece v uměleckém díle odkazují někam dál, odkazují k obecnějším hodnotám.

Situace rozvíjející se v představení Devoid otevírá zcela očividně otázku rodiny a hodnot, které rodina
v nejširším pojetí představuje, a to se týká každého z nás. A nepřesvědčíte mě o tom, že na základě uvedených faktů o potřebě a roli rodiny v životě člověka přemýšlet nezačnu, že budu přemýšlet jen o tom, že někde v Rumunsku žijí chudáci děti, kteří se musejí vyrovnat se ztrátou rodiny. Z Vašich slov
na mě tak čiší spíše neschopnost, nebo neochota ztotožnit se s emotivností představení. Protože
představení, ať je jaké chce, je především emotivní. Vy se ovšem zaměřujete pouze na nedokonalosti, stavíte svou kritiku na nedostatečné sdělnosti. To je silné tvrzení, které však pro mě není podloženo z Vaší strany dostatečnými argumenty. A tak mě spíše nutíte zamyslet se nad tím, jaké jsou Vaše
kvality jako kritičky. Pro mě je z hlediska analýzy a argumentace nejasná a nesrozumitelná především
Vaše recenze a vyvolává ve mně pocit, že je postavená pouze na Vaší nepřejícnosti. Domnívám se, že se zakládá více na diváckém vkusu, než na kritice vycházející ze skutečného rozboru a zasazení do kontextu. Vzhledem k tomu, že ji publikujete na jediných tak komplexních webových stránkách o tanci, tím značně interpreta a autora v jedné osobě poškozujete.

S pozdravem

spoluautorka představení Devoid

Zobrazit další komentáře 1

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: