Dokument sám sleduje individuálně každou jmenovanou primabalerínu, je pohledem na práci plnou odříkání, ale i velkých emocí. „Každý den máme trénink od deseti hodin a zkoušky do šesti, takže to je celkem osm hodin. V den představení trénujeme čtyři hodiny a pak máme volno,“ říká Alina Nanu. Kromě každodenní řehole ukazuje snímek důležitý moment, kdy baletka vstupuje na jeviště a z pohledu diváka se stává éterickou bytostí, zvláště tančí-li vílu či labuť. Všechny uvedené tanečnice dosáhly pomyslného vrcholu na cestě baletního umění. Dokument odhaluje i odvrácenou stránku baletu, kterou je bolest. Pokud by se primabalerína ráno probudila a nic ji nebolelo, znamená to, že už není tanečnicí.
V následné besedě zaznělo, že sólistky tančily i v horečkách, s ledvinovou kolikou nebo zlomeným prstem, aby se nemuselo zrušit představení. Jak v dokumentu říká Andrea Kramešová: „Tanečníci mají posunutý práh bolesti. My s tou bolestí žijeme dennodenně.“